Císař Rudolf neustále střídal milenky, ale uspokojovaly jej pouze krátkodobě.

„A jako všichni vysocí pánové i císař holdoval smilstvu a různým rozkošem a měl i své vlastní únosce, kteří úkladně zajímali panny a přiváděli mu je. A pan Almsted (jeden z osobních lékařů Rudolfa II. – pozn. aut.) mi sděloval jako pravdu pravdoucí, že císař dostal už před lety měkký vřed a musel se léčit na stydkém údu,“ napsal o tom saský vyslanec Melchior Goldast z Haiminsfeldu po Rudolfově smrti.

Jeho informace byly přesné – Rudolf II. (1552–1612) měl syfilis, což prokázal současný rozbor jeho pozůstatků, který provedl dr. Emanuel Vlček. Navíc jej trápily stavy těžké melancholie, o kterých se ovšem nikdo neodvážil tvrdit, že byly způsobeny duševní chorobou.

Císař jako Bůh Vertumnus, bůh přírodních proměn v podání malíře Giuseppa Arcimbolda

Císař jako Bůh Vertumnus, bůh přírodních proměn v podání malíře Giuseppa Arcimbolda

FOTO: Janáček, Josef: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1984

Fakt, že se nechtěl ženit, ovšem neznamenal, že nedbal o své potomky. Nikdy je sice oficiálně neuznal, ale staral se – i přes svou jinak sobeckou povahu – o jejich budoucnost. S Kateřinou Stradovou, proslulou prý tmavou italskou krásou a vzdělaností, měl šest dětí, které se dožily dospělého věku – tři syny a tři dcery. Celkový počet jeho potomků i s jinými milenkami se nedá zjistit a zůstával záhadný i současníkům.

Divokého syna nezvládl ani císař

Zvlášť velké naděje Rudolf II. vkládal do svého prvorozeného syna. Narodil se v roce 1584 a dostal jméno Julius Caesar ďAustria. Rudolf dbal, aby získal slušné vzdělání a počítal, že mu zajistí v budoucnu důstojné postavení.

Jako všechny jeho děti žil don Julius s otcem a matkou v Praze nebo na zámku v Brandýse nad Labem. Ve svých nadějích byl ale Rudolf zklamán. Z Julia vyrostl výbojný agresivní muž, o jehož výstřelcích mluvila celá Praha. Pral se, útočil na ženy, pil až do němoty.

Maruši pořezal po celém těle, že po kusích ji do truhly dávati museli.krumlovský hejtman Nigrin o vraždě Markéty Pichlerové

Rudolf se přesto snažil a syna hájil, i když viděl, že z něj stejně nic kloudného nebude. V létě roku 1606 si už s Juliem nikdo nevěděl rady.

Císař sáhl k nejhoršímu – rozhodl se jej internovat v kartuziánském klášteře Gamingu v Horním Rakousku.

Vypravil jej tam se dvěma služebníky s podrobnými instrukcemi, jak s Juliem zacházet. Měl zakázaný veškerý písemný styk, nesměl mít u sebe zbraně, aby neohrožoval služebnictvo, a apanáž měl dostávat pouze jednou za rok. Povolovala se mu jen drobná vydání a služebníci se museli starat o to, aby žil střídmě – měli mu podávat „jen“ šest chodů za den.

Podobně mlátil Julius nebohou lazebnici Maruši.

Podobně mlátil Julius nebohou lazebnici Maruši.

FOTO: Francek, Jindřich: Zločin a sex v českých zemích, Praha 2000

Císařský otec mu zakázal i víno, protože právě v opilství provedl všechna svá darebáctví. Místo číše oblíbeného moku mu měly stačit pivo a voda.

Děsil celý Krumlov

Don Julius podle zpráv bavorského vyslance Bodenia dorazil do Gamingu 1. července 1606. Internace se mu zřejmě nelíbila, protože se už na podzim téhož roku objevil v Českém Krumlově, který Rudolf II. koupil od Petra Voka z Rožmberka při velkém výprodeji zadlužených rožmberských statků.

Zařídil si tam nákladný dvůr a prožíval vcelku báječný život. Přitom spotřebovával obrovské množství jídla a pití. Např. ve druhé polovině roku 1607 to bylo 312 kilo hovězího, 453 kg telecího a 64 kg skopového masa, 61 litrů másla, 3667 litrů bílého vína a 538 litrů světlého piva. Dona Julia nyní nic neomezovalo a vrátil se ke starému způsobu života.

Toulal se, opíjel, znásilňoval ženy, některé pronásledoval až do jejich vlastních domů. Děsil celý Krumlov a o jeho násilnostech si lidé špitali po celých českých zemích.

Rudolfův syn Julius byl internován na Českém Krumlově.

Rudolfův syn Julius byl internován na Českém Krumlově.

FOTO: Janáček, Josef: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1984

O tom, zda je Julius duševně zdráv, se zatím nespekulovalo. Už v prosinci 1606 si ale krumlovští konšelé stěžovali u císaře kvůli nevybíravému chování dona Julia a varovali i před možností, že se někdo může dopustit násilí i na mladém pánovi: „Kdyby se Jeho Milosti od někoho nějaká příhoda mimo naději stala, zvláště poněvadž zde mnoho lidu, jak řemeslníkův, tak horníkův přespolních se zdržuje, že bychom my ani obec tím vinni také býti nemohli.“

Rudolf se jim neozval. Možná se k němu písemná stížnost ani nedostala. Vzburcovalo jej ale něco jiného.

Oko vyťal, uši uřezal

Don Julius se v roce 1607 sblížil s Maruší (některé prameny uvádějí Markétou) Pichlerovou, dcerou lazebníka, která pomáhala otci v řemesle. Byla údajně velmi krásná. Její matka vztah naivně podporovala v mylné naději, že se dcera společensky pozdvihne.

Ale stalo se něco úplně jiného. Dne 18. února 1608 v masopustní pondělí don Julius Maruši bestiálně zavraždil přímo v posteli.

Krumlovský hejtman Nigrin popsal, že dívku „v luoži hrozně nekřesťansky, mnohými ranami bodenými, sečenými, jak v hlavě i v celým životě ji zdělavše, z světa ji zprovodil, uši uřezal, oko jedno vyťal, zuby s dásněmi dolními do oust vrazil, lebku hlavy rozvrátil, až hned mozek její s kusem kordu jeho v hlavě její zůstal“. Vedle toho Maruši posekal a pořezal na celém těle, že „po kusích do truhly ji dáti museli“. Od tohoto okamžiku se o Juliovi začalo mluvit jako o nebezpečném šílenci, a to v celé Evropě.

Don Julius Caesar vraždí svoji milenku Markétu Pichlerovou.

Don Julius Caesar vraždí svoji milenku Markétu Pichlerovou.

FOTO: Autor: Adolf Liebscher [Public domain], Wikimedia Commons

Císař se o hrozném činu dozvěděl až po měsíci, neboť mu nikdo nechtěl otřesnou zprávu sdělit. Současná věda se domnívá, že Julius trpěl katatonickou formou schizofrenie, kdy se k samotné chorobě přidávají ještě pohybové abnormality.
Rudolf II. s ním slitování neměl. Dal ihned příkaz k jeho doživotnímu uvěznění na krumlovském zámku. Juliův stav se poté stále zhoršoval.

Vraždy se netolerovaly

Mladý muž se přestal mýt i holit, rozbíjel nábytek i předměty kolem sebe, odmítal jídlo, zraňoval se a pomazával krví a stolicí. Strhával ze sebe šaty a házel je z okna nebo masturboval před služebnictvem. To také jediné k němu smělo.

Rudolf, kterého celá situace zdrtila, poslal za Juliem italského lékaře dr. Mignonia, který Julia léčil zpočátku domluvami, později pouštěním žilou. Nepřineslo to žádný výsledek. V červnu 1609 se mu utvořil v hrtanu absces, což je dutina vyplněná hnisem, který si Julius schválně propíchl.

Později „byl dušnej“, nemohl dýchat, a 25. června 1609 zemřel.

Kronikář Václav Březan o tom napsal: „Ten pankhart a tyran na Krumlově, byv na záchodě dlouho, padna, duši pustil. Rarášek ho udávil!“

Rudolfova melancholie se tím ještě prohloubila. Julius měl ovšem štěstí. Kdyby nebyl císařův levoboček, dopadl by hůř. Při výslechu by jej „za mord“ napínali na skřipec, přikládali palečnice či španělskou botu. A soud by určil trest smrti – stětí nebo vpletení do kola.

Dokládá to třeba případ z února 1608, tedy v čase Juliova hrozného činu. Jistý Martin Gedeon z Pardubic utloukl svou matku. „Na věž vsazen, prsové jeho oba a prstové u těch zlořečených jeho rukou jeho jemu kleštěmi utrháni byli, jemu pravá ruka uťata byla a potom jsouc čtvrcen,“ líčily jeho trest dobové prameny.

O tom, že ani šlechticům mord neprocházel, svědčil i další případ z doby Rudolfovy.

Konec nevěry

Celý případ se šlechticem byl spojen s nejslavnějším salónem rudolfinské doby – salónem dam z Pernštejna v Pernštejnském paláci v Jiřské ulici na Pražském hradě. Vedla jej vdova po českém dvorském kancléři Vratislavu z Pernštejna Marie Manrique de Lara a její snacha, vdova po zemřelém Janovi z Pernštejna, Marie Manrique de Mendozza.

Marie Lara přes porody dvanácti dětí zůstala krásná a pružná. Velmi odsuzovala dívky ze svého fraucimoru, jestliže ztloustly. Její snacha se zase na počátku 17. století stala favoritkou samého císaře Rudolfa.

Marie Manrique de Lara - mezi jejími blízkými si Rudolf vybíral své milenky.

Marie Manrique de Lara - mezi jejími blízkými si Rudolf vybíral své milenky.

FOTO: Janáček, Josef: Ženy české renesance, Čs. spisovatel 1976

Obě dámy vynikaly šarmem a inteligencí. A měly stejně přitažlivé přítelkyně. Např. Markétu z Mollartu, manželku Adama Galla (Havla) z Lobkovic. Byla to prý nejkrásnější žena v pražské vysoké aristokracii. A právě v pernštejnském salónu se v roce 1604 seznámila s velitelem císařovy osobní stráže Hanibalem ze Schönberga. Byl urostlý, pohledný – a ženatý.

To se Adamu Gallovi hrubě nelíbilo. Dokonce manželku ohrožoval rapírem, aby přiznala pravdu. Vše se vyřešilo drasticky: 23. června 1604 se Schönberg tajně pokusil vplížit do Lobkovicova domu na Malostranském náměstí, aby Markétu navštívil. Na pokyn Adama Galla jej „přistihli“ služebníci a jako záhadného cizince jej na místě bestiálně ubili a ubodali. Jeho tělo zohavili více než padesáti sečnými ranami. K ohledání mrtvoly se dostavili císařovi lékaři a v domě se objevil i malostranský malíř Havel Grafer, aby si načrtl obraz Schönbergova zmrzačeného těla.

Vyplatilo se mu to. O jeho skicu projevil morbidní zájem sám císař a vyzval dvorního malíře Hanse von Aachen, aby podle ní namaloval obraz. Rudolf II. uvalil zatím na Adama Galla domácí vězení. Pro významný rod Lobkoviců to byla rána. Taková vražda byla pro tehdejší poměry zcela nepřípustná. Deset měsíců se táhlo vyšetřování, dokud zemský soud nerozhodl přes odpor rodiny, že Lobkovic bude obviněn z vraždy. To znamenalo smrt.

Adam Gall nakonec v květnu 1605, aby se vyhnul popravě, spáchal sebevraždu – otrávil se. Neměl takové štěstí jako don Julius d'Austria, kterého nechal Rudolf „jenom“ internovat.

Císař přežil svého syna Julia o necelé tři roky – zemřel 20. ledna 1612 na zmíněnou syfilidu.