Při známém experimentu si vědci navlékli klaunské boty s dlouhými špičkami, a zkusili si, jak se s mohlo dávným předkům člověka  chodit. Všichni u toho zakopávali a padali a z toho vyvodili, že dávní předchůdci lidí museli být stejně neohrabaní. Jiní vědci ale namítali, že ačkoliv se hominini ještě stále drželi spíš na stromech, přirozený výběr by rychle zajistil adaptaci na rychlou a efektivní chůzi, protože na zemi je spousta nebezpečí, před nimiž bylo třeba utéct.

Herman Pontzer, evoluční antropolog z Městské univerzity v New Yorku, se rozhodl tyto hypotézy prověřit. Srovnával, jakým způsobem lidé, lidoopi a opice používají své boky, kosti a svaly v dolních končetinách, když chodí nebo lezou do výšek. Studentka univerzity Elaine Kozmaová natáčela šimpanze, gorily, gibony a další primáty v zoologických zahradách, aby mohla co nejpřesněji změřit přesný úhel, který při vzpřímené chůzi svíraly jejich nohy a boky. Potom vypočítala tlak, jaký během maximálního natažení dolních končetin působí na kosti. Zjistila, že lidoopi dávají velkou sílu do přední i zadní strany stehen a do kolen, což jim také pomáhá, aby se snadno dostali do korun stromů.

Naproti tomu lidé, kteří mají kratší sedací kost, propínají nohy jiným způsobem. Tlak na zadní stranu stehen u kolen je menší. Když lidé nakročí, pak se svaly upnuté na kyčelní kloub zhoupnou v oblouku zepředu dozadu. Tento pohyb je větší než u jakéhokoliv žijícího lidoopa, a umožňuje člověku dostat se dál s menší spotřebou energie.

Na zemi i ve vzduchu

Ve své nové studii Pontzer a Kozmaová také vypočítali rozsah extenze boků a nohou u třech druhů pravěkých homininů. Lucy a další australopitékové údajně měli už naprosto stejný rozsah pohybu jako lidé, napsali ve svém článku pro časopis Proceedings of the National Academy of Sciences. Stále ještě měli některé znaky, které jim pomáhaly s lezením po stromech, ačkoliv nebyly tak výrazné jako u některých žijících lidoopů.

Dokonce i starší předkové člověka mohli být schopní chodit s nataženýma nohama. Z ostatků 4.4 miliónu let staré samice Ardi (Ardipithecus ramidus) se zdá, že měla pánevní kost natočenou takovým způsobem, že se její ohybače boků mohly natáhnout téměř stejně jako u moderních lidí, ačkoliv měla k tomu i dlouhou sedací kost typickou pro lidoopy.

Jak řekl pro web ScienceAlert.com Pontzer, jedná se o flexibilní adaptaci, která Ardi umožnila efektivní vzpřímenou chůzi, a k tomu ještě schopnost lézt na stromy. „Zdá se, že Ardi se zvládla pohybovat v obou světech,“ okomentovala tento objev paleoantropoložka Carol Wardová z Univerzity Missouri, která nebyla součástí týmu.

Zatímco Pontzer se domnívá, že přirozený výběr dal přednost chůzi šetřící energii, paleoantropolog Owen Lovejoy z Kentské státní univerzity ve státě Ohio se domnívá, že Ardi a jejím potomkům šlo hlavně o to, aby se vyhnuli zraněním. „Když máte masivní stehna a musíte v běhu zprudka zastavit, je celkem jednoduché si poranit svaly na jejich zadní straně. A když se vám toto stane, sežere vás hejno divokých psů nebo vlků,” vysvětlovala.