Rytmistr Witold Pilecki byl v březnu 1948 odsouzen vojenským soudem za údajnou podvratnou činnost a špionáž k trestu smrti a 25. května 1948 v mokotowském vězení popraven.

Životaběh tohoto muže byl mimořádně dramatický. Žil v bouřlivé době a v měnících se historických etapách. Každá z nich vyrazila na jeho životě cejch a v každé z nich byl aktivní. Tou nejpodstatnější a nejvíce udivující etapou bylo období od září 1940, kdy se stal na 947 dnů dobrovolným vězněm koncentračního tábora v Osvětimi…

Stesk po uniformě a šavli

Pilečtí pocházeli ze starého šlechtického rodu a Witold se narodil v roce 1901 v městečku Oloněc, ležícím na okraji carského impéria v Karélii blízko finské hranice. Byl prostředním z pěti sourozenců.

První světová válka zastihla rodinu ve Vilniusu, uprostřed chaosu: revoluce v Rusku, narůstající národnostní a třídní napětí, aspirace jednotlivých národů (Litevců, Poláků, Bělorusů). Místo ve školní lavici se mladičký Witold ocitl na hřbetě koně – dal se k hulánům, dědicům tradic polské kavalérie.

Nejdříve se stal členem spontánně organizovaných oddílů polské domobrany a poté bojoval v řadách armády. Tak absolvoval v letech 1919–1921 nejdříve ústup před Rudou armádou až k Varšavě a později triumfální návrat na východní pohraničí. Gymnázium však s přerušeními nakonec zvládl a odmaturoval v květnu 1921.

Zkoušel pak studovat na Fakultě výtvarných umění Univerzity Štefana Bátoryho, ale pro nedostatek finančních prostředků školy brzy zanechal.

Podporučík Witold Pilecki (asi 1926)

Podporučík Witold Pilecki (asi 1926)

FOTO: T.Bór Komorowski "Armia podziemna" Warsaw 1990; Wikimedia Commons

V dalších letech se věnoval obnově rodinné usedlosti v Sukurčích. V roce 1931 se oženil s učitelkou Mariou Ostrowskou a zanedlouho se rodina rozšířila o syna Andrzeje (1932) a dceru Zofii (1933). Kromě hospodaření se podílel také na veřejné práci. Byl náčelníkem dobrovolné hasičské stanice a ve svém kraji založil zemědělské družstvo.

To všechno však nemohlo uspokojit jeho stesk po uniformě a šavli. Od roku 1926 byl podporučíkem v záloze s přidělením k 26. pluku velkopolských hulánů.

Poněkud vynucené rozhodnutí

V druhé polovině srpna 1939 reagovalo Polsko na koncentraci německých vojenských sil u svých hranic a mobilizovalo. Ke své jednotce narukoval také 38letý Witold Pilecki. Po zářijovém vpádu německé armády byla jeho divize už 5. září po boji s drtivou převahou nepřítele téměř celá zničena. Pilecki ze zbylých hulánů vytvořil partyzánský oddíl, který bojoval proti wehrmachtu až do 17. října.

Po rozpuštění jednotky navštívil na několik dní svou rodinu a počátkem listopadu se objevil v okupované Varšavě, kde s několika důstojníky z bývalé eskadrony založili konspirační organizaci. Na jeho návrh ji pojmenovali Tajná polská armáda (TAP).

Brzy se mezi jejími příslušníky začalo debatovat, zda se má TAP začlenit do ZWZ (Svazu ozbrojeného boje, největší apolitické odbojové organizace v Polsku, založené v listopadu 1939 generálem Sikorskim). Pilecki pro takové sjednocení byl, zatímco tehdejší velitel TAP, major Jan Wlodarkiewicz, měl postoj opačný.

Názorový nesoulad zřejmě inspiroval majora k tomu, že nabídl podporučíkovi konspirační práci mimo Varšavu, což vyústilo posléze v rozhodnutí, aby se Pilecki tajně dostal do koncentračního tábora v Osvětimi, který nedávno (v červnu 1940) založili Němci v předválečných polských kasárnách.

Na začátku srpna 1940 řekl Wlodarkiewicz Pileckému: „Potkala tě čest. Tvoje jméno jsem zmínil před velitelem ZWZ generálem Grotem jako jméno jediného důstojníka, který je schopný.“

Jak však uvádí polský historik Adam Cyra v životopisné publikaci Dobrovolným vězněm v Osvětimi (česky vydané zásluhou Vydavatelství Víkend), „bylo toto rozhodnutí ve skutečnosti poněkud vynucené a Pilecki nejprve s vykonáním svěřeného úkolu váhal. Nerozhodl se k tomu, aby se nechal chytit při velké razii ve Varšavě v první polovině srpna“.

„Proto se nedá s jistotou tvrdit, jak se o tom píše v mnoha pracích,“ uzavírá Cyra, „že Pilecki byl výhradním tvůrcem nápadu a tvrdošíjně se snažil, aby získal od svých nadřízených povolení k dobrovolnému odchodu do osvětimského tábora.“

Tajná organizace měla stovky členů

Samotný Witold Pilecki popsal krátce před smrtí v roce 1948 svou někdejší neobvyklou oběť a hrdinství takto: „V momentě, kdy generál Grot ukázal zplnomocnění generála Sikorského ke sjednocení všech oddílů pod sebe, rozhoduji se sám a nutím mého šéfa majora Wlodarkiewicze k potlačení vlastních ambicí a k podřízení se generálu Grotovi…

Po poradě u Grota o potřebě budovat konspirační činnost v koncentračních táborech a po předložení mé kandidatury Wlodarkiewiczem se rozhoduji pro tento úkol. Dostávám rozkaz a připojuji se ke druhému varšavskému zátahu 19. září 1940. Tak jsem se ocitl v Osvětimi.“

Fotografie z vězení Mokotów (1947)

Fotografie z vězení Mokotów (1947)

FOTO: Warsaw Mokotow prison; Wikimedia Commons

Zmíněná pouliční razie proběhla v časných ranních hodinách v několika čtvrtích Varšavy a byla zaměřena proti skupinám polské inteligence. Při zátahu se Pilecki (žijící pod jménem Tomasz Serafiński) nacházel v bytě švagrové Eleonory Ostrowské. Nechal se zatknout a přitom jí pošeptal: „Oznam, kde je potřeba, že jsem rozkaz vykonal.“

V transportu přijel do Osvětimi v noci z 21. na 22. září a nemohl tušit, že v pekle nakonec prožije dva roky a sedm měsíců. Dostal číslo 4859 a při registraci uvedl, že je zahradníkem. Jeho úkolem bylo zjistit možnosti na osvobození vězňů, vytvořit konspirační vojenskou organizaci uvnitř tábora a předávat údaje o zločinech páchaných příslušníky SS.

„Po příjezdu jsem se ocitl v podmínkách, které se vymykaly mému dosavadnímu chápání,“ napsal po válce v jedné ze svých zpráv. „Během několika dní jsem se cítil jako omámený, jako bych se dostal na jinou planetu. Původně jsem měl dojem, že nás zavřeli do ústavu pro choromyslné.“

V podmínkách neustálého boje o holý život začal po několika týdnech vytvářet konspirační síť pod názvem Svaz vojenské organizace (ZOW). Byla založena na systému několika „pětek“, přičemž každá z nich nevěděla nic o existenci dalších a myslela si, že je jediným vrcholem organizace. I přes neustálé velké ztráty (mrtví museli být nahrazováni novými členy) se příslušníci konspirace nakonec počítali ve stovkách.

Pokyn z Varšavy nepřišel

Už v říjnu 1940 Pilecki poslal do Varšavy první zprávu o tragických životních podmínkách vězňů, vražedné práci, nelidských trestech a zoufalých potravinových přídělech. Za několik týdnů se dostala k veliteli ZWZ a odtud přes Stockholm dorazila 18. března 1941 do Londýna.

Později, v roce 1942, dvojice vězňů, kterým se podařilo v polovině května z tábora utéci, předala velitelství podzemí ve Varšavě Pileckého informace o tom, jak krutě se v Osvětimi chovají k sovětským zajatcům a také o masovém vyhlazování Židů v pobočném osvětimském táboře Březinka.

V dalších hlášeních Pilecki informoval vrchní velení Zemské armády (Armija Krajowa, největší odbojová ozbrojená organizace v Polsku, která vznikla v roce 1942 sloučením s několika dalšími včetně ZWZ), že je vypracován plán ozbrojeného povstání. Osvětimská skupina se podle něho měla po osvobození a vyzbrojení připojit k boji. ZOW už jenom čeká na rozkaz z Varšavy.

Pokyn však nikdy nedorazil. Velení Zemské armády si bylo zřejmě vědomé nedostatku sil k provedení takové akce. Partyzáni, kteří v okolí Osvětimi bojovali jen vlastními silami, nemohli být ve spolupráci s vězni úspěšní. Navíc nebylo možné, jak plánoval Pilecki, že by Spojenci shodili poblíž tábora větší množství zbraní a letecký výsadek.

Unikátní svědectví

Vzhledem k mizivým vyhlídkám na vojenskou akci uvažoval Pilecki o útěku. Doufal, že zvenčí se mu podaří vězňům rychleji pomoci. Vše uspíšila zvěst od nově příchozích, že v pověstné varšavské věznici Pawiak se ocitl Boleslaw Muczbara, jeden z těch, kteří nedávno z Osvětimi utekli. Znal Pileckého i další velitele táborové konspirace a hrozilo, že v krutých výsleších někoho prozradí.

Díky pomoci přátel z táborové konspirace se Pileckému podařilo dostat do komanda, které chodilo pracovat mimo tábor do nedaleké pekárny. Detailně propracovaný plán útěku se i v důsledku souhry několika náhod povedl a během velikonoční noci z 26. na 27. dubna 1943 Pilecki i s dvěma kolegy z osvětimského pekla uprchli.

Šťastně se dostal až do Varšavy, ale ani jeho opakované osobní intervence nepřinesly změnu zamítavého rozhodnutí vrchního velitelství Zemské armády v záležitosti ozbrojené akce, která by vedla k osvobození vězňů a k likvidaci tábora.

S manželkou Mariou, synem Andrzejem a jeho mladší sestrou Zofií

S manželkou Mariou, synem Andrzejem a jeho mladší sestrou Zofií

FOTO: Repro z knihy Dobrovolným vězněm v Osvětimi

O svém pobytu v Osvětimi a činnosti vojenské konspirace v táboře sepsal Witold Pilecki tři zprávy. Všechny se zachovaly. První, z června 1943, měla 11 strojopisných stran, druhé hlášení (několik desítek stran), známé jako „Raport W“, vzniklo na podzim téhož roku, a nejobsáhlejší táborové vzpomínky (přes stovku strojopisných stran) napsal v druhé polovině roku 1945 v Itálii.

Tato Zpráva představuje naprosto unikátní svědectví a je v úplnosti publikována v knize Adama Cyra. Nabízí mimořádně poutavé čtení.

Všichni nemohou odjet

Po útěku z Osvětimi se Pilecki zapojil ve Varšavě do nově vznikající tajné buňky s kryptonymem NIE (od slova Niepodległošč – Nezávislost). Byla to dvojnásobně zakonspirovaná civilněvojenská organizace ve strukturách Zemské armády. Tu měla nahradit a pracovat po ukončení německé okupace na území Polska, které bude obsazeno Rudou armádou, aby se – jak prohlašoval statut NIE – „všemi dostupnými prostředky a metodami udržel duch národa a vybojovalo nezávislé, svobodné Polsko“.

Ačkoli významná funkce v NIE přikazovala mezitím na poručíka povýšenému Witoldu Pileckému neúčastnit se bojové činnosti, po vypuknutí Varšavského povstání 1. srpna 1944 se jako dobrovolník okamžitě přihlásil u nejbližší povstalecké jednotky. V rámci skupiny Chrobry II bojoval až do kapitulace povstalců 5. října. I s dalšími důstojníky byl vzat do německého zajetí a posléze poslán do zajateckého tábora v bavorském Murnau, který na konci dubna 1945 osvobodila americká armáda.

Odtud Pilecki odletěl v červenci 1945 do Itálie, kde se stal důstojníkem 2. sboru generála Anderse, velitele polské armády na Západě. Nabídl své konspirační zkušenosti a na podzim odcestoval pod jménem Roman Jezierski do Polska. Zakrátko zde vytvořil nevelkou tajnou organizaci, která shromažďovala informace o průběhu komunizace polské společnosti a posílal je do štábu 2. sboru.

I když na podzim 1946 cítil, že je jeho situace velmi komplikovaná, a hrozilo mu zatčení funkcionáři ministerstva veřejné bezpečnosti (MBP), nechtěl opouštět Polsko. „Já zůstanu,“ řekl před přáteli, „všichni odtud nemohou odjet, někdo musí vytrvat bez ohledu na důsledky.“

Plnil jsem rozkazy do poslední chvíle

Osmého května 1947 byl Witold Pilecki zatčen příslušníky MBP. Zatímco on ve svých výpovědích obsáhle a upřímně popisoval veškerou svou činnost, vyšetřující důstojníci ho svými otázkami důsledně směřovali k prokázání, že byl vedoucím špionážní sítě, která byla organizována střediskem cizí špionáže, za něž tehdejší komunistická vláda považovala štáb 2. sboru generála Anderse.

Witold Pilecki vypovídá při procesu s „Andersovou špionážní skupinou“ (březen 1948).

Fotografie Witolda Pileckého při registraci v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau

FOTO: Repro z knihy Dobrovolným vězněm v Osvětimi

Pilecki byl také obviněn, že připravoval atentáty na funkcionáře MBP. Kategoricky to odmítal. „Po prožitcích v Osvětimi bych neuměl nikoho zabít,“ řekl vyšetřovatelům.

Soud s „Andersovou špionážní skupinou“, jak byl zinscenovaný proces v médiích označován, začal 3. března 1948. Všech osm obžalovaných do posledního slova zdůrazňovalo, že nebyli špióni a sloužili pro dobro Polska.

„Nebyl jsem rezident, jen polský důstojník,“ tvrdil hlavní obžalovaný Witold Pilecki. „Plnil jsem rozkazy až do chvíle svého zatčení. Byl jsem přesvědčen, že se nedopouštím špionáže namířené proti vlasti. Prosím, abyste to vzali v úvahu při vynášení rozsudku.“

Hrdelní trest vyřkl soud 15. března. Prezident nevyužil práva na udělení milosti a Witold Pilecki byl zastřelen ranou do týla. Rodina nedostala úřední zprávu o vykonání rozsudku a neexistuje žádná dokumentace, kde byly pohřbeny jeho ostatky.

Posmrtné rehabilitace se dočkal teprve v roce 1990, kdy byl rozsudek z roku 1948 nad ním i sedmi spoluobviněnými Nejvyšším soudem ve Varšavě zrušen.