Jako dítě byl, tehdy ještě pod rodným jménem Václav, odtržen od své matky Elišky Přemyslovny a internován vlastním otcem Janem Lucemburským na hradě Křivoklátu. Král se totiž obával spiknutí, Karel se s ním usmířil až po letech.

Manželka z Francie

Když mu bylo šest, poslali ho na výchovu na francouzský dvůr, kde na počest svého kmotřence Karla IV. Sličného přijal jméno Karel.

„I dal mne onen francouzský král od biskupa biřmovat a dal mi stejné jméno, jako on měl, totiž Karel. I dal mi za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markéta, zvanou Blanka,“ napsal k tomu český král ve svém životopise Vita Caroli. Osmiletému chlapci tak byla tehdy zasnoubena sedmiletá Blanka z Valois.

Po sedmi letech jej Jan Lucemburský povolal do severní Itálie hájit zájmy rodu. Po slavném vítězství u San Felice byl v pouhých 16 letech pasován na rytíře.

Poprvé v historii je v Norimberku představen Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi s nádherným portrétem Karla IV., detail císařovy podobizny.

Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi s portrétem Karla IV.

FOTO: Peter Kováč, Právo

Po návratu roku 1333, kdy se stal markrabětem moravským, na něj čekala spousta práce, což dokládá další citace z jeho životopisu: „Toto království jsme našli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi.“

Korunovace a poražený Ludvík Bavor

Ještě před usednutím na český trůn se zúčastnil tří křížových výprav proti Litvě, bojoval ve Slezsku, obléhal Krakov, potlačil vzpouru moravských pánů a po boku svého otce málem zahynul v bitvě u Kresčaku v srpnu 1346. Jan Lucemburský, již několik let slepý, padl.

Po své korunovaci římsko-německým králem v listopadu roku 1346 se přes nepřátelské území svrženého císaře Ludvíka Bavora vrátil v přestrojení za panoše.

Korunovace českým králem jej čekala 2. září 1347. Tehdy třicetiletý Karel cítil velkou odpovědnost, mísila se v něm rovněž pokora se ctižádostí – toť charakteristický rys jeho osobnosti.

„Ve chvíli, kdy se slunce začínalo chýlit k západu, vyšel z Hradu velký průvod. V jeho čele kráčel Karel s Blankou. Vydal se pěšky na Vyšehrad poklonit se památce zakladatelů rodu a vyznat, že je jejich pokračovatelem a že s úctou slibuje jít dále v jejich šlépějích,“ píše František Kožík ve své Kronice života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského.

Korunovační obřad se konal v přestavované katedrále sv. Víta. poprvé v dějinách pak vsadil český šlechtic, jmenovitě arcibiskup Arnošt z Pardubic, na hlavu českého krále korunu jako symbol moci, práv i povinností. Nová Svatováclavská koruna měla dle Karla IV. vždy zůstat majetkem českých zemí, panovník si ji smí jen od kapituly za tři sta hřiven vypůjčit.

Svatováclavskou korunu, odznak vlády a moci českých králů

Svatováclavská koruna, odznak vlády a moci českých králů

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Pro korunovaci královny byl stanoven také speciální ceremoniál, při kterém byla královna přivedena před oltář s rozpuštěnými vlasy, poklekla, dotkla se čelem země, a arcibiskup ji obdobně jako jejímu manželovi udělil pomazání, do ruky vložil žezlo, navlékl prsten a nasadil korunu. Abatyše kláštera sv. Jiří ji dovedla k trůnu, kde nově korunovaná královna usedla po králově boku,“ připomíná Univerzita Karlova na svých internetových stránkách.

Již během korunovace nicméně Karel tušil, že jeho vojsko čeká střet s bavorským vévodou a svrženým římským císařem Ludvíkem Bavorem. Mělo se rozhodnout, kdo z nich je a zůstane římským králem. Ludvík nicméně zahynul roku 1347 při lovu medvědů ještě předtím, než mohlo k rozhodujícímu střetu s Lucemburky dojít.

Největší Čech?

Po svém potvrzení českým králem vydal řadu listin tvořících novou koncepci českého státu v Evropě, přislíbil také potvrdit privilegia stavů, úřady v Čechách měly patřit Čechům, na Moravě Moravanům, zároveň nikdo neměl povinnost konat vojenskou službu mimo hranice království. Položil i základy staveb a institucí nesoucích jeho jméno. Deset let po své korunovaci českým králem například položil základní kámen Karlova mostu. [celá zpráva]

Císařem Svaté říše římské se stal v dubnu 1355. Zemřel v sobotu 29. listopadu 1378 na zápal plic, když byl po pádu z koně upoután na lůžko se zlomenou stehenní kostí. Nad rakví jej kazatel Vojtěch Raňkův z Ježova označil termínem Otec vlasti.

První žena Blanka z Valois zemřela již necelý rok po korunovaci českou královnou, 1. srpna 1348. Ačkoli se toho o ní neví mnoho, jednalo se o jednu z prvních českých královen, která nepocházela z německých či polských oblastí. Její francouzský původ tak podle Karlovy univerzity přenesl sňatkovou politiku českých králů ještě do vyšších sfér.

Blanka z Valois, první manželka Karla IV.

Blanka z Valois, první manželka Karla IV.

FOTO: Profimedia.cz

V březnu 1349 Karel uzavřel sňatek s Annou Falckou, ta ale zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se oženil s Annou Svídnickou. S Alžbětou Pomořanskou se oženil 21. května 1363. Měl dvanáct legitimních potomků. Ač se všemi svými manželkami vycházel velmi dobře, sňatky absolvoval z politických důvodů.

„Co se týče Otce vlasti, blahé paměti císaře a krále Karla IV., nyní tolik obdivovaného a před několika roky pasovaného do role největšího Čecha, což geneticky nebyl a sotva by to o sobě prohlásil, tak je v něm spjato vše, co ‚vyspělý', zbožný a vrcholný středověk mohl tehdejší elitě a člověku dopřát,“ shrnul již loni pro Novinky u příležitosti výročí 700 let od panovníkova narození historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

Měl však i svá negativnější tajemství, například určité pronásledování židovského obyvatelstva a existenci nemanželského syna. [celá zpráva]

Ne úplně každý krok Karla IV. byl tedy čestný či geniální, přesto toho vykonal mnoho pro následující generace, a jako symbol majestátní velikosti a důstojnosti zřejmě přetrvá navěky.