„Nikdo z nás nečekal, když jsme program před 40 lety spustili, že bude na této průkopnické cestě fungovat signál tak neskutečně dlouho,“ uvedl podle agentury Reuters Ed Stone, vědecký pracovník projektu Voyager z Kalifornského technologického institutu v americké Pasadeně.

Sonda Voyager 2 se nachází v heliosféře na samé hranici sluneční soustavy ve vzdálenosti téměř 17 miliard kilometrů od Země. Do mezihvězdného prostoru mimo místo takzvané heliopauzy by měla vstoupit během několika dalších let.

Heliosféra je obal částic obklopující Slunce. Podle České astronomické společnosti je to jakási „bublina“, vytvářená slunečním větrem, která zpravidla sahá daleko za dráhu Pluta. Heliosféra končí tam, kde se vyrovnává tlak slunečního větru s tlakem okolních hvězd. Její helioplášť je prostor, ve kterém působí magnetické pole Slunce a kde se sluneční vítr pohybuje nadzvukovou rychlostí. Okraj heliopláště se nazývá heliopauza a za touto hranicí sluneční vítr zpomaluje pod hranici rychlosti zvuku. Magnetické pole Slunce tam již dále nepůsobí, tudíž lze heliopauzu označit jako hranici naší sluneční soustavy.

Tato „dvojka“ byla do kosmu vyslána dříve než „jednička“, a to 20. srpna 1977. Je to jediné vesmírné plavidlo, které proletělo kolem Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Trajektorie Voyageru 1, který bude slavit 40 let od svého startu až 5. září, byla kratší a sonda ji zdolala rychleji.

Sonda Voyager 2

Sonda Voyager 2

FOTO: Profimedia.cz

Sonda Voyager 1 představuje v současnosti nejdále se nacházející lidmi vytvořené těleso. Nejprve se vydala k Jupiteru, kolem nějž prolétla na počátku roku 1979 a pořídila stovky fotografií obří planety i systému jejích měsíců. K Saturnu dorazila na konci roku 1980.

Plán cesty „jedničky“ na desítky tisíc let dopředu

Průzkum dalších planet přenechali vědci Voyageru 2, zatímco „jednička“ zamířila po gravitačním urychlení v okolí obou planet ze sluneční soustavy ven. Přístroje na palubě však byly uzpůsobeny i pro tuto část mise, sonda tak nadále posílá cenné informace o prostředí, jímž prolétá.

Očekává se, že přibližně za 300 let v té době už jistě nefunkční sonda pronikne do Oortova oblaku a bude jím prolétat zhruba 30 tisíc let. O dalších 10 tisíc let později má ve vzdálenosti 1,6 světelného roku minout hvězdu Gliese 445.

„Nejpozoruhodnější je, že věci, které obě sondy objeví v příštích pěti letech, jsou pravděpodobně něčím, o čem nemáme tušení, že se na daném místě vyskytuje,“ uzavřel Stone.