Byl to svatokrádežný a riskantní čin - tento člověk, lékař Theophrastus Bombastus von Hohenheim, později zvaný Paracelsus (asi 1493-1541), se tak osvobozoval od tradičního, nekriticky přijímaného vědění. A také chtěl urazit basilejské lékaře, kteří jej příliš nemilovali. A to se mu také povedlo. Už na jaře roku 1528 musel z Basileje prchnout pro odpor svých studentů i profesorů na lékařské fakultě.

Je to velká hanba, když vysoké školy dělají lékaře, kteří jsou jimi jen vzdáleně, dají chlapovi červený plášť, červený baret a světu šaška, jenž pouze dokáže plnit hřbitovy.Paracelsus o kolínské škole

A od té doby ztratil Paracelsus svůj univerzitní klid a už nikdy se neusadil natrvalo v žádném městě. Byl to neklidný, vášněmi stíhaný duch, těkající po Evropě křížem krážem. Sám o tom napsal: „Hnali mě z Litvy, potom z Pruska, pak z Polska. A nejen to! Nezamlouval jsem se Nizozemcům, univerzitám také ne, ani Židům, ani mnichům.“

Přitom málokterý lékař inspiroval umělce jako on. Psali o něm William Shakespeare, Hans Grimmelshausen stejně jako Johann Wolfgang Goethe.

Od přírody nejsem tuze subtilní

Zajímali se o něj filozofové i politici. A měli oč. Narodil se někdy na přelomu let 1493 a 1494 ve švýcarském poutním městečku Maria-Einsiedeln. Jeho otec byl lékař, který pocházel z nižší šlechty. Paracelsus měl skromné a drsné dětství. Musel při všem pomáhat - při senoseči, sbírání dřeva, na pastvě.

Sám o tom napsal: „Od přírody nejsem tuze subtilní a není ani v mé zemi zvykem, že člověk předením hedvábí něco dokáže, nejsme vychovaní ani na fících, ani na medovině či pšeničném chlebu, ale sýrem, mlékem a ovesným chlebem, to nemůže jednoho outlocitně ustrojiti.“

A také k jemným lidem nepatřil. Jako dospělý se každou chvilku rozčilil, věděl to a vyhýbal se „učeným disputacím“. Měl k tomu další pádný důvod - v řeči zadrhával, což zlost ještě zdůraznila.

Alchymistická dílna - v podobné pracoval i Paracelsus.

Alchymistická dílna - v podobné pracoval i Paracelsus.

FOTO: Kronika medicíny, Fortuna Print, Praha 1994

V jednom dopise později přiznal svým přátelům lékařům: „Hlavní příčinou toho, že jsem se držel stranou, je můj brebtavý jazyk, kterýžto vám třem učencům stačiti nemůže, jak mě od mládí znáte, víte, že jsem od počátku koktal.“ Paracelsus se také považoval za obhroublého a neohrabaného. Přesto se chtěl stát lékařem.

Vybral si ke studiu několik univerzit. Předtím ovšem zřejmě kolem roku 1511 procestoval celou Evropu, navštěvoval různé lékařské univerzity a posuzoval jejich úroveň. Jak se zdá, neuspokojily jej.

Jsou to doktorská polena

O kolínské škole např. tvrdil: „Je to velká hanba, když vysoké školy dělají lékaře, kteří jsou jimi jen zdánlivě, dají chlapovi červený plášť, červený baret a světu šaška, jenž pouze dokáže plnit hřbitovy.“ A o tübingenských lékařích dokonce prohlásil, že to jsou „doktorská polena“. On sám studoval na několika univerzitách, mimo jiné v Bologni a ve Ferraře.

Právě ve Ferraře asi roku 1515 promoval jako doktor medicíny a stal se doktorem obojího lékařství. Získal tak právo nosit lékařský plášť a baret, ale nikdy se tím neobtěžoval. Bylo mu asi dvaadvacet a měl velké cíle - chtěl si vybrat místo, kde by se usadil a ordinoval. Po studiích ovšem opět vandroval a brázdil Evropu.

A získával zkušenosti, protože Evropa byla zmítána množstvím válek a ranění potřebovali ošetření. A tak se např. v roce 1520 vydal Paracelsus s dánským králem Kristiánem II. do Švédska.

Král hodlal Švédy porazit, ale nakonec prohrál. Paracelsovi to nevadilo - měl rád prosté lidi a právě ty chtěl léčit. Podle vlastních slov se sice nikomu nelíbil, ale: „Děkuji Bohu, že jsem se líbil nemocným.“ Právě tato praxe tvořila jeho sílu. Neučil se pouze z knih jako ostatní lékaři, ale ze životních zkušeností.

„Pravé umění léčitelské“ studoval nejen u doktorů, ale i u „lazebníků, lázeňských, ranhojičů, kořenářek, alchymistů, v klášterech, u moudrých i prosťáčků“. Byl jakýsi „lékař bez hranic“, všude tam, kde jej potřebují. A při tom psal knihy. Nejen lékařské.

Elfové i víly

Zabýval se i věštbami, lázeňstvím, dokonce psal i o elfech, vílách a zajímal se o duchy.

Fascinovalo jej náboženství - zastával názory reformace, velmi blízké myšlenkám Martina Luthera. Církev rozčilil svým spiskem o Panně Marii, o níž prohlašoval, že bez ní by nebyl Kristus ani Duch svatý. Klérus pochopitelně hlásal, že Syna božího stvořil bůh, a asistenci ženy při tom nechával stranou.

Profesor z Kolína Bernard Dessenius se na Paracelsa tak rozzlobil, že si zanadával: „Paracelsus je odporný čaroděj, pověrčivý, bezbožný, rouhavý, bezectný podvodník, piják a hnusná zrůda!“ V roce 1524 se Paracelsus na čas usadil v Salcburku, ale už na přelomu roku 1526 a 1527 jej nacházíme ve Štrasburku. Tehdy na jeho lékařské znalosti dokonce vyšel chvalozpěv. Stával se populární osobností.

Výřez titulního listu z Paracelsovy knihy Velký ranhojič

Výřez titulního listu z Paracelsovy knihy Velký ranhojič

FOTO: Kronika medicíny, Fortuna Print, Praha 1994

Mohlo za to jeho kurýrování, o němž se vykládaly legendy. Např. v roce 1526 prý léčil dceru jednoho radního z Ingolstadtu. Ubytoval se na čas u něj a „uviděl tam jeho dceru, od narození chromou, které mu bylo líto. Hohenheim jí doporučil po každém jídle užívat na špičku nože léku, který sám připravil, rozpuštěného ve víně, a potom se chvilku potit. Výsledkem léčby bylo, že večer třiadvacetiletá dívka vešla do ložnice rodičů, přestože dříve ještě nikdy neudělala ani krok, a padla před Theophrastem na kolena“.

Podle pověstí prý také Paracelsus vyráběl zlato. V roce 1527 se konečně trochu usadil. Povolali jej totiž do Basileje, aby tam léčil těžce nemocného tiskaře Johannesa Frobena.

Ztišil bolest, že se stala snesitelnou

Navíc jej město Basilej jmenovalo městským lékařem. Přimluvil se za něj slavný reformátor Erasmus Rotterdamský, Frobenův přítel. Paracelsus se tam odebral 24. února 1527. Johannes Froben byl slavný tiskař a vydával Erasmovy spisy. Počátkem roku 1527 jej začala bolet noha. Lékaři uvažovali dokonce o amputaci. Po příchodu Paracelsa se Frobenův stav zklidnil.

Rotterdamský o tom napsal: „Konečně přišel lékař odjinud, jenž dokázal natolik ztišit bolest, že se stala snesitelnou a nemocný opět mohl jíst a spát. Záhy poté se tak zotavil, že dvakrát mohl jet na koni do Frankfurtu.“

Paracelsus byl spokojen. Jako městský lékař mohl přednášet i na lékařské fakultě, což mu vyhovovalo. Basilejská lékařská fakulta mu ale nakloněna nebyla. A kladla mu překážky. Kromě jiného měl podepsat prohlášení, že bude „prokazovat patřičnou úctu fakultním doktorům“. To Paracelsus odmítl.

A fakultu namíchl ještě víc. Usadil se totiž v nechvalně známé čtvrti Kohlenberg, kde se to hemžilo žebráky, zloději a opilými lancknechty. Přes odpor fakulty Paracelsus učil - nesměl ale používat univerzitní posluchárny. A učil rouhavě - prohlašoval, že lékař nečerpá vědomosti z knih, ale ze života samého.

Chtěl, aby studenti četli jeho spisy. Přednášel německy, nikoli latinsky. A studenti jej zbožňovali. Byl mladý - bylo mu asi čtyřiatřicet let. Zabýval se vředy a nádory, léčil syfilis, učil diagnostiku moči a pulzu, stejně radil, jak hojit rány. Bylo to něco nevídaného. Popudil proti sobě celý lékařský stav.

Ke všemu 26. října 1527 zemřel tiskař Forben - sklátila jej mozková mrtvice. Nálada v Basileji se obrátila proti Paracelsovi. Dokonce i jeho studenti o něm sepsali hanlivou báseň a vylepili ji na veřejných místech. Vadilo jim, že lékař své názory vyhlašoval za nezpochybnitelné a v některých myšlenkách nebyl původní.

Prchá z města

Nakonec byl nucen z města v lednu 1528 uprchnout. Později přiznal: „Možná jsem trochu volně mluvil proti městské radě a ostatním, a proto městská rada, poháněná nenávistí, vztekem a zlobou, pojala rozhodnutí, že jestli zůstanu déle než půl hodiny, mě dá zatknout a ať si pak se mnou v šatlavě dělají, co si zamanou.“

Prozatím se usadil v německém Colmaru. Lidé jej tam přijali jako vynikajícího lékaře. Ozvaly se ovšem i hlasy, které tvrdily, že je čaroděj. Paracelsovu pověst také velmi poškodilo vyprávění jeho sluhy Johannesa Oporina. Ten líčil svého pána v prapodivném světle.

Leták k uctění mrtvého Paracelsa s jeho podobou.

Leták k uctění mrtvého Paracelsa s jeho podobou.

FOTO: Kronika medicíny, Fortuna Print, Praha 1994

Tvrdil, že jeho pán není žádný světec. Byl prý „propadlý pití a hýření, sotva kdy bylo možné vidět ho hodinu či dvě střízlivého“. A dál: „Po celou dobu, co jsem u něj dva roky bydlel, se na noc nikdy nesvlékal. Ulehl tak, jak byl, oblečený, i s mečem po boku. Potom také vstal s taseným mečem, řádil jako šílenec, sekal jím do podlahy a stěn. Pořád vyvařoval jakési lektvary. Jednou mě tím vyvařováním málem zadusil, přistrčil mi hlavu blíž - a já se začal dusit a omdlel jsem.“

Dále sluha tvrdil, že Paracelsus vařil pilule a masti, popíjel s pacienty a mrhal penězi, protože si každý měsíc dával šít nový oblek. Nejraději sedával v hospodách se sedláky a „vyzýval, aby s ním pili o závod, a také v tom chlastání vyhrával, tu a tam si při tom strčil prst do krku a podobal se praseti“.

Je otázkou, nakolik pravdivé podobné líčení bylo. Faktem zůstává, že Paracelsus i v opilosti dokázal plynně diktovat své spisy. Oporinus se také zmínil, že se Paracelsus nikdy nezajímal o ženy. Prý kdysi složil slib cudnosti. Paracelsus sám kdysi napsal, že nepatřil k hezkým mládencům, kteří by se líbili ženám, byl prý pokřivený s „hrbem jako loutnou“. Přitom šeredný nebyl - ve světě válek se objevovalo mnohem víc poznamenaných.

Cenil si ho i Jung

Jeho lékařské schopnosti ale ocenil v 19. století i sám slavný psychiatr C. G. Jung. Paracelsus totiž hlásal, že nemoc není výlučně tělesnou záležitostí, ale i psychickou. Své učení uveřejnil v nedokončeném díle Opus Paragramum z roku 1530. Také pečlivě studoval příčiny nemocí.

Z Colmaru odcestoval v roce 1529 do Norimberku. Nevydržel tam ani rok - začal se toulat po Německu jako potulný lékař a kazatel. A pokračoval i v alchymii. Spatřoval v ní možnost vyrobit zušlechtěné výtažky. Vedl rozháraný život, který nakonec skončil v rakouském Salcburku. Tam zemřel v úplné chudobě 24. září 1541. Příčina smrti není známá. Existuje domněnka, že při své alchymii „sám sebe trávil“.