První úspěšný pokus transfuze byl přenosem krve z ovce na člověka. Příjemcem ovčí krve byl horečkou sužovaný patnáctiletý hoch. Denis chlapci stříbrnou trubičkou vpravil do ramenní žíly necelé dvě deci krve z krční tepny beránka. A dopadlo to dobře.

Do běžného používání se tato metoda dostala až začátkem 20. století po objevu krevních skupin.

Denis tímto zákrokem zřejmě předběhl anglického kolegu Richarda Lowera, který s transfuzemi experimentoval v téže době a dokonce provedl úspěšný transfer krve mezi dvěma psy, k pokusu na lidech se ale teprve odhodlával.

První dva pacienti přežili, další už nikoli

Osobní lékař krále Ludvíka XIV. si nicméně prvenství moc neužil. První dva pacienti transfuzi přežili - nejspíše díky malému množství použité krve - třetí lidský „pokusný králík” ale po opakovaném přenosu krve zemřel, podobně jako čtvrtý pacient.

Kvůli jeho smrti Denis dokonce stanul před soudem, nakonec se ale ukázalo, že pacient byl otráven arzénem. Další transfuze soud roku 1670 zakázal - Denis ale i poté ještě jednu provedl. Do běžného používání se tato metoda dostala až začátkem 20. století po objevu krevních skupin.

Oblíbené pouštění žilou

Význam krve si lidstvo uvědomovalo již ve starověku a s převody „čerstvé” krve potřebným pacientům koketovali lékaři odedávna. Dlouho bylo oblíbenou všeléčebnou metodou pouštění žilou, které mělo odstranit škodlivé látky z těla.

O transfuzi krve v dnešním slova smyslu se mohlo uvažovat, až když Angličan William Harvey objevil v roce 1616 krevní oběh.

Z člověka na člověka v roce 1818

Historicky první dokumentovaný převod krve provedl lékař papeže Inocenta VIII. roku 1492. Pokus o omlazení papeže krví tří chlapců ale skončil tragicky: všichni, včetně papeže, zemřeli. Podle římských rukopisů není vyloučeno, že již Egypťanům, Asyřanům i Římanům byla známa transfuze krve.

Rozhodujícím byl objev krevních skupin v roce 1900 mladým vídeňským patologem Karlem Landsteinerem

První úspěšnou přímou transfuzi krve z člověka na člověka provedl britský profesor porodnictví James Blundell 25. září 1818 v Londýně. Místo dosud obvyklého přímého spojení obou oběhů k tomu použil velkou injekční stříkačku.

Další Blundellova transfuze ale nebyla úspěšná, protože došlo ke smrtelnému rozpadu červených krvinek (krevní skupiny ještě nebyly známé). V roce 1824 vydal Blundell knihu o transfuzi, kde zdůraznil, že člověku má být převáděna pouze krev lidská a provádění transfuzí vyžaduje velkou opatrnost.

Objev krevních skupin vídeňským patologem

V dalších letech vědci vyřešili několik problémů ohledně úspěšných transfuzí krve (například srážení krve), rozhodujícím předělem byl až objev krevních skupin v roce 1900 mladým vídeňským patologem Karlem Landsteinerem. Ten objevil první tři krevní skupiny, o rok později jeho kolegové identifikovali skupinu čtvrtou.

Stejný objev o několik let později nezávisle učinil též český lékař Jan Janský. Ten krevní skupiny označil římskými číslicemi I, II, III, IV a až ve 30. letech 20. století byly krevní skupiny označeny A, B, AB a 0 podle Landsteinera.

Dalším krokem byl objev „konzervace” krve pomocí citronanu sodného, který v roce 1914 učinil belgický chirurg Albert Hustin. I pak se ale při transfuzích občas objevovaly komplikace. Ty roku 1940 vysvětlil opět Landsteiner existencí takzvaného Rh-faktoru. Imunologická bezpečnost transfuzí byla definitivně zajištěna.

První Čech byl Antonín Erpek

V českých zemích byla první doložená (a úspěšná) transfuze krve provedena 12. srpna 1879 asistentem chirurgické kliniky v Praze Antonínem Erpekem. Ten podal beránčí krev šestačtyřicetileté ženě, která trpěla rakovinou dělohy.

Transfuzemi krve se proslavil též významný český lékař Karel Maydl, zakladatel české chirurgie a průkopník nových směrů v anesteziologii.