Když byl svržen Lumumba, rozhodla se Praha podpořit levicového vicepremiéra Antoina Gizengu, který odmítl uznat pučisty vedené Mobutem Sesem Sekuem.

V prosinci 1960 vyhlásil Gizenga na východě země separatistickou Svobodnou republiku Kongo, kterou uznaly Sovětský svaz, Čína a Egypt. Větší podpory se mu dostalo, když byl 17. ledna 1961 zavražděn Lumumba. V půlce roku 1961 odjela do Stanleyvillu za Gizengou čtveřice Čechoslováků. „My jsme tam byli jako jeho diplomatická podpora,“ řekl Novinkám Korous.

Jaroslav Korous

Jaroslav Korous

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Snahou bylo vyslat podporu co nejdříve. Jediná možná cesta vedla přes Egypt. V dubnu 1961 proto odcestovali do Káhiry diplomat Burkhart Skácel, Stanislav Třešňák z první rozvědky a generál Štěpán Bunzák. Později se k nim přidal i Korous.

Odlet však vázl a skupina zůstala několik týdnů v Egyptě. Netušili, kdy se poletí,  rozkaz mohl přijít kdykoli, a proto museli neustále hlásit, kde budou. „No, byl to sled dramatických událostí. Byli jsme v kině. Najednou přestali promítat a vyzvali nás, že nás velvyslanectví žádá, abychom odešli. Tak jsme přišli na velvyslanectví a tam nám říkali, že se uskuteční let do Stanleyvillu,“ vzpomínal Korous.

Jaroslav Korous v Kongu

Jaroslav Korous v Kongu

FOTO: Jaroslav Korous , Novinky

Let byl mimořádně dramatický: „Vzlétli jsme k hranicím Konga a dostali jsme se do mohutný bouřky. To bylo strašný, co letadlo dělalo. To byly propady, že člověk vlítnul hlavou do stropu. Když se takhle rozsvítilo od blesku, tak jsem se vždycky koukl přes okýnko a říkal jsem – Ježíši, tak támhle vidím krokodýla, jak má takhle otevřenej chřtán.“

„Byl tam s námi generál Bunzák, starej válečník, kozák od Dukly, byl i snad někde raněnej, vždycky se tím chlubil. Najednou se zvednul, aniž by něco řekl, sundal kufr a otevřel ho. Měl tam spoustu francouzskýho koňaku ještě s německou orlicí. Byl to kořistní materiál od Němců. Dostal to na obraně na reprezentaci. Tak se otevřela jedna lahev, druhá, a už nám bylo jedno, jestli spadneme nebo nespadneme,“ dodal Korous.

Přistání za tmy

Ani přistání nebylo ve tmě snadné, vypověděl telegrafista: „No a pak jsme se dostali nad Kongo. Pilot tam přistával na nějaký světlo. Pak zjistil, že to není ono, tak letěl dál.“

„Pak zjistil, že je nad Stanleyvillem, ale všude byla tma, a tak řídil a vystřeloval rakety, mapoval si celý letiště a na to přistával. Do tmy. Když už jsme byli skoro nad ranvejí, najednou se rozsvítila,“ popsal Korous.

Ani poté ale problémy neskočily: „Přijely tam džípy. Vyslýchali nás. No a nakonec jsme se ubytovali v hotelu, myslím, že se jmenoval Kongo, už nevím přesně, pěknej hotel, postavili ho Belgičani. Tam jsme byli nějakej čas.“

Účastníci mise v Kongu Jaroslav Korous, Stanislav Třešňák a Burkhart Skácel

Účastníci mise v Kongu Jaroslav Korous, Stanislav Třešňák a Burkhart Skácel

FOTO: Jaroslav Korous , Novinky

První vysílání

Korous začal ve Stanleyvillu okamžitě pracovat, i když podmínky byly značně ztížené. Vysílačkou, kterou dříve používali při cestách Hanzelka se Zikmundem, hned poslal informaci do Prahy: „Já jsem udělal spojení ze Stanleyvillu hned ten den, tajně. Natáhnul jsem to v hotelu z rohu přes balkón.“

Přehlídka Gizengovy milice

Přehlídka Gizengovy milice

FOTO: Jaroslav Korous , Novinky

Krátce nato už byli Gizengovými úřady přijati a přestěhovali se z hotelu, kde byli dosud střeženi.

„Dostali jsme od Gizengy vilu. Tam jsme se nastěhovali a odtamtud jsem už normálně vysílal, to už jsem se nikoho neptal, nikdo mě neomezoval, a tak jsem normálně vysílal. Každej den. Šifry, fakta. Bylo to hodně operativní. Borek Skácel měl styky se sekretářem Gizengy a já jsem s nimi taky kolikrát poseděl. Tam se čerpaly zprávy. To, co se zjistilo, napsalo se, zašifrovalo a ještě ten den se to poslalo do Prahy,“ popsal svou činnost Korous.

Ani v Stanleyvillu však nebyl klid, doléhala tam občanská válka: „Pořád se střílelo, panovala tam občanská válka. Jeli jsme na letiště, tam jsme někdy jezdili na oběd, a šofér, kterého jsme taky dostali od Gizengy, najednou říkal: honem ven. Zabrzdil, a šup do příkopu. Tak jsme zalehli do příkopu, a najdou vedle mě – tatata, začal střílet někam naproti. Pak se to uklidnilo, a tak jsme jeli dál,“ vzpomínal telegrafista. I po letech na něm bylo vidět značné emoční napětí.

Karel Petr (vlevo) a Burkhart Skácel v Kongu

Karel Petr (vlevo) a Burkhart Skácel v Kongu

FOTO: Jaroslav Korous , Novinky

Když byla v srpnu zvolena nová federální vláda Cyrilla Adouly, Gizenga souhlasil, že do ní vstoupí, protože vojensky nebyl schopen vyhrát. Zůstal však Stanleyvillu a záhy se postavil proti Adoulovi, který mu připadal prozápadní. Spoléhal na převahu v parlamentu.

„Neuspěl ani při hlasování v parlamentu, i když si myslel, že má nejvíce poslanců, takže svrhne Adoulu a stane se ministerským předsedou. Poslanci odjeli do Léopoldvillu a tam prohráli na celé čáře.“ Na začátku roku 1962 podnikla vládní Armée Nationale Congolaise útok na Stanleyville a 14. ledna ho dobyla. „Gizengu doslova v řetězech odvedli do Léopoldvillu, ale to už šlo mimo nás,“ dodal Korous.

Po pádu Gizengy

Československá mise neuspěla, Gizengu se udržet nepodařilo. V Kongu ale dál zůstávala čtveřice Čechoslováků, která však ztratila svého ochránce.

„Byli jsme tam ještě nějakej čas, až se prostě nad námi vláda ustrnula a povolili nám přelet do Léopodvillu. Když jsme se dostali do hlavního města, nemohli jsme vyvíjet žádnou činnost, protože jsme nebyli akreditovaní. Ani vysílačka nemohla chodit. Trvalo to dva měsíce. Tak jsme tam hráli karty. Bylo tam jezero Lac de ma Vallé, to bylo takový pěkný přírodní koupaliště, tam jsme jezdili,“ dodal Korous.

Jaroslav Korous v Kongu v době, když už získali českoslovenští diplomaté povolení ústřední vlády

Jaroslav Korous v Kongu v době, když už získali českoslovenští diplomaté povolení ústřední vlády.

FOTO: Jaroslav Korous , Novinky

Nakonec se jejich pobyt podařilo zlegalizovat. „Získali jsme akreditaci na úrovni náměstka ministra zahraničních věcí, a to je ta nejhorší možnost,“ popsal vývoj situace. Skácel se stal v prosinci chargé d’affaires a zůstal v Kongu jako diplomatický zástupce i s telegrafistou Korousem, který tam strávil dva roky. Vojenský poradce Bunzák i Třešňák z ministerstva vnitra se se museli vrátit do Prahy.

Další osudy

Po návratu z Konga byl Korous vyslán za odměnu do Bejrútu, který byl tehdy ještě Paříží východu, stále ještě nezničený krvavou občanskou válkou: „Tam jsem byl tři roky. Když jsme přiletěli, za týden nás obsadili Rusáci.“

Jaroslav Korous

Jaroslav Korous

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Po roce 1968 skončil Korousovi výjimečný život, který začal, když ho během vojenské služby v roce 1954 vybrali, aby působil jako telegrafista v Dozorčí komisi neutrálních států v Koreji, kam odjel dohlížet na příměří v lednu 1956: „Začaly prověrky a asi pětatřicet nás vyházeli z oddělení. Na inzerát jsem šel do Milevska, kde jsem dělal vzduchotechniku. A když začalo metro, tak jsem tam přešel jako údržbář.“

Tento osud čekal za normalizace mnoho lidí, nejen špičky, ale často obyčejné zaměstnance, kteří jen vykonávali svou práci. Normalizátoři nevěřili lidem, kteří byli v zahraničí a mohli si utvořit vlastní názor.

Antoine Gizenga v roce 2007

Antoine Gizenga v roce 2007

FOTO: Profimedia.cz

Gizenga se po letech dočkal satisfakce, i když strávil několik let v domácím vězení a po roce 1965 musel odejít do exilu, když se moci chopil po dalším puči Mobutu Sese Seko. Do vlasti se mohl vrátit v roce 1990, když Mobutu začal uvolňovat šrouby. Po konci konžské války se stal v roce 2006 premiérem.