Tak nervózní, že při štědrovečerní večeři nad černou rybou s knedlíkem naříkal, že „otec mu při jídle nesnesitelně mlaská a matka funí“. To jej prý podle rodičů tak rozrušilo, až zařval, že oba zabije, načež popadl svůj talíř s jídlem a hodil ho po otci, „čímž mu oblek zcela zničil a čelo rozsekl“. Thomayer si nad tou litanií povzdechl, zalepil živiteli rodiny čelo a doporučil jediné: „Corylus avellanu.“ Přeloženo – obyčejnou lískovku.

S dopady Vánoc se setkával i v nemocnici.

Zuby v žaludku

Některé Thomayerovy případy byly kuriózní – jistá Marie Závodníková spolkla na Štědrý den roku 1902 v Praze v Hradební ulici společně s lívancem se skořicí i vlastní umělý chrup. A dokonce horní i dolní. Rodina ji chtěla hned zavést na kliniku k Thomayerovi, ale rázná babka prohlásila, že pojede, až vypije punč a rozpižlá alespoň ještě dva lívance. To zdůvodnila později Thomayerovi tím, že „jí nic v nemocnici nešmakuje a nebude přece hladová o takovém dni“. Nakonec jí rozřízli žaludek a zuby vyndali.

Jiný vánoční případ, který Thomayer popsal, se udál v roce 1896 mladé dívce Janě Klepetářové z Prahy, bydlící na Vinohradské třídě, které se velmi líbil její bratranec – poddůstojník. Navštívil ji právě na Štědrý den a hned navrhl, že by se mohli políbit pod jmelím.

Jana s nadšením souhlasila a vložila se do polibku s plným nasazením. Nevyplatilo se jí to – doga, která provázela svého pána, zažárlila, „huby u sebe se jí asi nelíbily“, jak to komentoval Pražský ilustrovaný kurýr, a ukousla dívce kus brady. Tu jí poté „vyspravil“ profesor Maydl. Líbání pod jmelím bylo ovšem tehdy zvykem úplně novým a málo uplatňovaným.

Jednou Thomayera rozrušila o svátcích roku 1912 služka, která spolkla obrovský hřeb a po operaci hned druhý den zase hrst hřebíčků, když přibíjela rám na záclony!

Thomayer také vzpomínal, jak se v čase Vánoc vždycky našli v nemocnici týpkové, kteří prodávali nemocniční víno. Podle Thomayera je nikdy nepili: „Prosím vás, to kyselé a červené, ale opatřili si velkou láhev a do ní slévali vlastní příděly.“

Pak takový člověk „obchází po ostatních pokojích a nabízí lacině na prodej, mívá již své pravidelné odběratele, hlavně v osobách, jimž pití rozčilujících nápojů plnou měrou je zakázáno“.

Prospali všechny mše

A protože jsou lidé se svými slabostmi ve všech dobách zhruba stejní, ani v dávné minulosti nemusely být vánoční svátky zrovna idylické. První svědectví o českých Vánocích sepsal Jan z Holešova ve 14. století. Líčil obyčej rozestýlat v sednici slámu jako v chlévu, v němž Marie porodila syna. A také varoval: „Ať si pováží ti, kdo v té slámě prostřené tropí rozpustilosti a bujnosti, jaké neúcty se dopouštějí ku památce bohorodičky.“

Ryby i raci patřili k oblíbeným štědrovečerním pokrmům.

Ryby i raci patřili k oblíbeným štědrovečerním pokrmům.

FOTO: Magdaléna Beranová, Jídlo a pití za Rudolfa II.

Už tehdy se Čechové a Moravané o Štědrém dnu postili, dokud neuviděli první hvězdu, a chystali dárky. Ovšem Jan z Holešova dokládá, že se věnovali i jiným radostem: „Jedni služebníci ďáblovi se v tak slavnostní předvečer přežírají, druzí opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky a zkoušejíce, jaké budou mít v kostkách štěstí po celý rok.“

Většinou však hospodáři otevírali dveře všem návštěvníkům a hostili je. Potřební dostali peníze a známí si posílali po dětech nebo děvečkách dary se vzkazy typu: „Petr Pantoflíček posílá Štědrého večera.“ Oblíbenými dárky byly voňavky a mohl posloužit vánočkou, ovocem a velkými chleby.

Dodržovaly se nejrůznější zvyky – nesmělo se bílit, lít vodu na dvůr, šít, mlít a rychle vstávat od stolu. Platil zákaz nakupování, prodávání a půjček, což mohlo vynést štěstí z domu.

Kýchat se také nesmělo

K zákazům patřil i zákaz smíchu, hlasitého hovoru a také – kýchání. Původně neměli Čechové jíst ani maso. To ovšem na ně bylo příliš. Často se totiž právě na Štědrý den chystali na zabijačku. Vlastní večeři se říkalo výstižně obžerná nebo tlustá. Ve středověku to byly oplatky s medem a česnekem, houbová polévka, tzv. kuba z krupek a hřibů modráků, vařené ovoce, vepřová pečeně, ryby. K večeři patřila i magie – čeledíni museli ve stáji sníst forbačku, vánoční koláč, „aby statky dobře žraly“.

Pověry se týkaly i Nového roku. Čekalo se třeba na to, jaký člověk vstoupí do domu. Tlustý člověk zaručoval sílu dobytka, hubený jeho slabost. Proto hubeňouři podpláceli tlouštíky, aby je navštívili, a sami zůstávali doma. Také věk podle chodského úsloví měl svou váhu: „Potkat na Novej rok starú bábu, to je smůla po celý rok, mládence znamená, že rok bude ščastný.“ A tak babky „zvostaly“ taky doma.

Nechyběla ani pranostika, rozkrajovala se jablíčka. Pro vdavekchtivé bylo prý dobré svléci se donaha, otevřít dveře a čekat, jestli se ozve rána. Stalo-li se tak do pěti minut, dívka se určitě vdá. Vstoupila-li do dveří návštěva, mohlo být překvapení ještě větší…

Jídelní abstinenti

V panských domech byla situace jiná. „Hrách a kroupy to sluší na sedláky a troupy,“ nemilosrdně hlásal popěvek z 16. století. A hrách a kroupy si panstvo rozhodně nedopřávalo. Jedla se sekaná a telecí maso, pečený nadívaný beránek, maso na roštu zahušťované chlebem. Cibuli pod maso předkové nesmažili, ale vařili a dusili ji.

Oblíbenými jídly byli raci, hlemýždi, ústřice a vodní ptactvo. Panstvo upřednostňovalo štiky před kapry. Smažené ryby pronikly na stůl až v 19. století.

V 16. století se slavnostní večeře skládala až z osmi chodů, což leckdy zmohlo i zdatné jedlíky. Historik a spisovatel Zikmund Winter o tom prohlásil, že „kdyby pozřel to, co naši staří, ulehl by okamžitě na sofa a oznámil blízkým, jaké strofy chce mít na pomníku“.

Rodina železničního zřízence o Štědrém večeru roku 1908

Rodina železničního zřízence o Štědrém večeru roku 1908

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Také mravokárce Jan Milíč z Kroměříže se už ve 14. století děsil obžerství a zapsal si: „Žijeme v hrůzné době, kdy i ti, kteří jedí k slavnostnímu obědu čtyři jídla, jsou nazýváni jídelními abstinenty.“

Vánoční stromky naši předkové neznali. Až ve druhé polovině 16. století se objevily v rodinách německých a protestantských řemeslníků a o dvě století později v šlechtických rodinách a v evangelických kostelích.

Měšťané si museli na stromky počkat až do poloviny 19. století a dělníci si je obstarávali až na jeho konci. Právě v 19. století se začaly Vánoce slavit podobným způsobem, jak jej známe dnes.

Naděloval kristkindl

„My nepoznali jsme ve vlastních domácnostech kristbaumu a kristkindla (vánoční stromeček a Ježíšek – pozn. red.), jak se tehdy říkalo. Toho dopřávaly si jen rodiny vynikající majetkem a společenským postavením. A my, drobná chasa, z domů nemajetných a chudých, naslouchávali jsme po svátcích a s očima na sťopkách šťastnějším svým spolužákům, když nám líčili, jak po večeři najednou kristkindl ve vedlejším pokoji zazvonil, a když se tam hrnuli, tu stál osvětlený kristbaum – a ještě taky bylo otevřeno okno, kterým kristkindl přilétl a zase odletěl,“ líčil spisovatel a novinář Ignát Herrmann dobu svého dětství v předminulém století.

V kristkindla věřil dlouho. Jeho představy mu ale nakonec silně narušil spolužák Kvasnička, když mu bodře sdělil: „Ty vole, snad nemyslíš, že to opravdu naděluje kristkindl? Dyby měl tatínek dům, tak by nám taky nadělil.“ Ignát Herrmann tedy neměl stromek, zato se u něj u večeře dodržoval jiný zvyk. Matka stavěla vedle každé židle svíčičku a zapálila ji. Bylo to znamení pro štěstí.

Herrmann označil za své nejkrásnější Vánoce rok 1864, kdy jej otec poslal pro šneky do Perlové ulice k Vondráčkovi, otci pozdějšího slavného psychiatra Vladimíra Vondráčka.

Místo nákupu šneků se ale budoucí spisovatel vypravil do Zlaté husy, kde měla představení jistá dona Hypolita. „Její ňadra byla rozměrů tak obrovských, že by se na ně byly daly vykreslit obě polokoule v měřítku, jakého jistě tehda neměl žádný školní glóbus,“ líčil později.

Na ta skvostná prsa si pak Hypolita položila prkno s otvorem pro hlavu a vyzvala přítomné pány, aby na prkno vystoupili. Měli být kvůli rozložení váhy dva. Herrmann si liboval: „A dva dobrovolníci vystoupili na ta pohoří a nechali se přenést. K neobvyklé této turistice odhodlávali se většinou vojáci, někdy voják a hasič. Představení ve mně zanechalo hluboký dojem, tak hluboký, že jsem hlemýžďů nedonesl.“ A ti přitom byli oblíbeným vánočním pokrmem.

Vodní je postní

„U zámožnějších lidí přijde na stůl nezbytná rybí polévka, kapr načerno s knedlíkem, kapr nebo štika namodro či v rosolu s citrónem, popř. také kapr nebo úhoř pečený na másle, mušle, šneky a ústřice, jablkový závin, lívance, punč,“ popisoval štědrovečerní večeři v 19. století ve své knize Praha ve dne v noci spisovatel a redaktor Xaver Menhard.

Vánoční pozdrav z roku 1916 – ozdobené stromečky měli i na frontě.

Vánoční pozdrav z roku 1916 – ozdobené stromečky měli i na frontě.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Byl to věrný popis – vedle uvedeného byly oblíbené i pečené vydry, neboť to, „co žilo ve vodě a u vody, je také postní“, jak psal pro změnu Servác Heller, dále pak omelety, máslové houstičky a pokrmy z raků.

Ke konci 19. století se na vánočních stolech začala objevovat dnešní tradiční večeře – smažený kapr s bramborovým salátem. Bylo to sice jídlo, které by se mnoha našim předkům zdálo chudé, ale k tomu, aby jeho konzumenti skončili u profesora Thomayera, to stačilo.