Hláška z kultovního filmu Jiřího Menzela Postřižiny, natočeného podle příběhu Bohumila Hrabala o snaživém správci nymburského pivovaru, jeho půvabné ženě Maryšce a poněkud hlučném bratru Pepinovi, dobře charakterizuje míru, s jakou se zvyšuje počet lidí na naší planetě. Další miliarda přibyla až v roce 1927, tedy za 123 let.

Budování nových měst a vesnic by se nemělo dotknout již v současnosti člověkem silně ovlivněných částí souše, hostících velký počet druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů.

Nárůst lidské populace ze šesti na sedm miliard si vyžádal jen 12 let: proběhl totiž v období 1999–2011. Střízlivé odhady hovoří o tom, že do roku 2030 přibyde na Zemi dalších 1,1 miliardy lidí, čímž lidstvo dosáhne počtu 8,5 miliardy. Nejvíce se rozrostou hustě zalidněná města v Asii, a zejména v Africe, již dnes sužovaná značným znečištěním prostředí cizorodými látkami a omezenou nabídkou nejrůznějších zdrojů, hlavně vody.

Hledání vhodných ploch

Odpovědět rozumným způsobem na otázku položenou v titulku se nedávno v časopise Nature pokusili američtí ekologové Richard T. T. Forman a Jianguo Wu.

Při pátrání po nejvhodnějších či alespoň nejméně špatných částech souše, kam by mohla lidská sídla expandovat, vyloučili oblasti, které již dnes trpí nedostatkem vody. I přes postupující změny podnebí nepředpokládají, že se lidé budou v blízké budoucnosti ve velkém usazovat v místech pokrytých nebo přímo tvořených ledem.

Tokijská aglomerace je počtem obyvatel největší na světě, žije v ní 36 miliónů lidí. Pohled na rušnou ulici v japonské metropoli.

Tokijská aglomerace je počtem obyvatel největší na světě, žije v ní 36 miliónů lidí. Pohled na rušnou ulici v japonské metropoli.

FOTO: Jan Plesník, Právo

Z úvah amerických odborníků vypadla i většina Evropy, Střední východ, Indie, značná část Číny a západní státy USA. Tady všude žije více než 100 obyvatel na kilometr čtvereční. Protože naše civilizace přes nepochybný technický pokrok i nadále do velké míry závisí na zdravé, dobře fungující přírodě, popisované hledání přijatelného prostoru záměrně vyloučilo také oblasti významné z hlediska péče o světové přírodní a krajinné dědictví.

A jaký je výsledek analýzy? Obyvatelné pásmo Země zahrnuje velkou část Jižní Ameriky, jižní Kanady, severovýchodu Spojených států stejně jako Střední a Jižní Ameriky. V Asii by lidé mohli více osídlit území severně od nejvyšších hor světa – Himálaje. Zmiňovaným nárokům vyhovuje i severovýchodní a jižní Austrálie.

Přijatelnou plochu pro nová lidská sídla představuje také pás začínající ústím Dunaje do Černého moře a pokračující až do severní Číny.

Vlhké tropické oblasti umožňují pěstování plodin, jako je kukuřice, palma olejná, rýže, kávovník nebo kakaovník. Jak jsme již uvedli, budování nových měst a vesnic by se nemělo dotknout již v současnosti člověkem silně ovlivněných částí souše, hostících velký počet druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a dalších organismů, z nichž mnohé se nevyskytují nikde jinde na světě. Mezi ně řadíme kupř. ostrov Kalimantan (Borneo), severní Queensland v Austrálii nebo část Amazonie.

Kde lidé chtějí žít

Obyvatelé naší planety pochopitelně nemusejí chtít žít v místech, která se vědcům zdají být na základě několika kritérií v budoucnosti obyvatelná.

Kvalitu života ve městech určuje i množství zeleně. Hlavní ulice moldavského Kišiněva lemují vzrostlé stromy.

Kvalitu života ve městech určuje i množství zeleně. Hlavní ulice moldavského Kišiněva lemují vzrostlé stromy.

FOTO: Jan Plesník, Právo

Proto Forman a Wu upozorňují, že současná vlna migrantů z Blízkého východu směřuje do Evropy, do již hustě osídlených oblastí, zejména měst. Lidé při výběru místa pro život uvažují mj. o nabídce pracovních příležitostí, kvalitě řízení společnosti, dlouhodobé stabilitě a stavu životního prostředí.

Důležité je územní plánování

„Centra velkých měst mohou přijmout více obyvatel, než v nich v současnosti žije, kupř. díky stavbě výškových budov. Lidem ale nabízejí jen málo zelených ploch a vyznačují se obvykle nezanedbatelným znečištěním prostředí a dalšími problémy,“ připomíná Forman.

Domnívá se proto, že by urbanisté měli věnovat zvýšenou pozornost rozvoji předměstí, a to z hlediska vytváření nových pracovních míst, budování a udržování parků, místní hromadné dopravy a zabezpečení dodávek kvalitní vody.

„Neméně důležité je při plánování nezůstat jen v hranicích příslušného sídla, ale uvažovat i o jeho okolí,“ upozorňuje význačný krajinný ekolog. „Newyorská radnice chrání vodní zdroje v okolí velkoměsta před znečištěním, Stuttgart pečuje o přilehlé lesy pomáhající odvětrávat tamější ovzduší a Londýn se soustřeďuje na vytváření zeleného pásu kolem města a péči o něj,“ dodává Forman.