„Na základě Vaší registrace pro pracovní povinnost byl jste zařazen do dělnického transportu odjíždějícího z Prahy dne 24. listopadu 1941. Z úředního příkazu se dostavte v pondělí nejpozději o 5. hodině ranní na Hybernské nádraží, odjezd, vchod z Hybernské ulice…”

Obsílku tohoto znění rozeslala Židovská náboženská obec v Praze (ŽNO) 20. listopadu 1941. Stálo v ní také, že příruční zavazadlo — pokud možno tlumok — má obsahovat předepsané přikrývky a předměty a potraviny potřebné pro první dva dny.

Obsílku obdrželo 342 mužů, kteří vytvořili tzv. Aufbaukommando (komando výstavby), jehož úkol byl znám pouze několika vedoucím osobnostem. Účastníci transportu neznali cíl cesty a předpokládali, že míří někam do pracovního tábora. Dostali informaci, že se na víkendy budou moci vracet domů a předávat plat rodinám.

Jejich vlak přijel do Bohušovic a odtud šli dva kilometry pěšky do kasáren v Terezíně, tehdy ještě normálně obydleného města. Ani poté však žádný z nich netušil, co na ně samotné, jejich rodiny i na ostatní židovské spoluobčany v budoucnu čeká…

Úkol pro Heydricha

Židovská genocida byla součástí válečné strategie hitlerovského Německa. Také okupované české země byly integrovány do rámce plánů deklarovaných Hitlerovým projevem v říšském sněmu v lednu 1939, že výsledkem světové války bude „zničení židovské rasy v Evropě“.

Na podzim roku 1941 dochází v Protektorátu Čechy a Morava ke zlomu v dosavadní strategii německých okupačních úřadů. V důsledku nepřetržitého řetězu protižidovských zákazů, příkazů a omezení, které se začaly objevovat ihned po okupaci 15. března 1939, bylo židovské obyvatelstvo zcela vyloučeno ze všech složek politického, společenského a kulturního života.

Rozhodnutí o vzniku židovského ghetta v protektorátu padlo při poradě u Heydricha na Pražském hradě 10. října 1941.

Takovou skutečnost konstatovala zpráva pražské Zentralstelle für jüdische Auswanderung (Ústředna pro židovské vystěhovalectví, ustavená v červenci 1939, dále jen Zentralstelle), zaslaná 2. října 1941 Reinhardu Heydrichovi.

Právě tento SS-Obergruppenführer a generál policie byl na konci července 1941 dopisem od Hermanna Göringa pověřen přípravou opatření nezbytných pro „uskutečnění celkového řešení židovské otázky ve sféře německého vlivu v Evropě“.

Nezávisle na tom Adolf Hitler 21. září jmenoval Heydricha zastupujícím říšským protektorem, aby v Praze potlačil český odboj a zároveň zorganizoval deportace protektorátních Židů.

Provizorní řešení

Na základě Hitlerova příkazu měly být „stará říše (tj. Německo v hranicích z roku 1937) a protektorát od západu k východu co nejdříve od Židů vyprázdněny a osvobozeny“. I sám Heydrich byl 7. října 1941 přítomen na poradě v Hitlerově hlavním stanu, kde vůdce vydal směrnici, podle níž do konce roku 1941 musí být přímo na východ deportováni všichni Židé z Berlína, Vídně a protektorátu.

Podle vysídlovacích plánů měla deportační trasa směřovat do ghetta v Lodži (Litzmannstadt), kde již bylo soustředěno 150 tisíc polských Židů. Pro odpor místních německých úřadů (argumentovaly především nebezpečím epidemií po příjezdu dalších deportovaných) byly původní kvóty zredukovány a vybrány další trasy (do Rigy a Minsku) – a v samotném protektorátu bylo přistoupeno k provizornímu řešení.

Na 10. října 1941 svolal Heydrich na Pražský hrad poradu nejvyšších představitelů okupační moci a zde padlo rozhodnutí o přechodné koncentraci protektorátních Židů – ghettoizaci, jak zněl příslušný termín – na vybraném místě v Čechách nebo na Moravě.

Příštího dne o tom Heydrich písemně informoval šéfa stranické kanceláře NSDAP Martina Bormanna: „V protektorátu žije na 88 tisíc Židů, z toho v Praze 48 tisíc, v Brně a Moravské Ostravě po 10 tisících, zbytek je roztroušen po celém protektorátu. Za účelem evakuace budou tito Židé v průběhu příštích týdnů soustředěni na jednom místě, které bude ještě definitivně určeno. Prvních 5000 Židů bude po 15. říjnu evakuováno na východ přes Litzmannstadt.“

Zavazadla směla vážit 50 kilogramů

Podle zápisu z této porady se uvažovalo o několika místech. Heydrich se vyjádřil, že nejlépe by bylo uspořádat věci tak, aby Zentralstelle převzala do vlastních rukou Terezín, a poté, co bude počet Židů radikálně snížen na základě deportací na východ, by celá oblast mohla být přeměněna na vzorové německé sídliště.

Oddíly wehrmachtu budou odveleny do jiných míst a přesun Židů do ghetta by neměl trvat dlouho, plánoval Heydrich. Denně by vyjížděly dva nebo tři transporty, každý s tisícem Židů. Směli by si s sebou vzít povolených 50 kilogramů, včetně zásoby jídla. České obyvatelstvo musí být varováno, aby nepřijímalo od Židů dary v podobě oblečení, peněz nebo nemovitostí, ani pro ně nenakupovalo.

Pro obyvatele ghetta se neměly v domech stavět postele. Předpokládala se tak rychlá „evakuace“, že měla postačit sláma na zemi. Účastníci porady se zabývali také problémem možných epidemií. Požadovali opatření, aby se nerozšířily mimo město, zejména do sousední Sudetské župy. Ostraha ghetta může být ponechána v rukou české policie pod dohledem německé bezpečnostní policie.

Oddělení G

Na další poradě 16. října 1941 již Heydrich hovořil o tranzitním táboře v Terezíně jako o hotové věci a kladl všem přítomným na srdce, že na veřejnost nesmí proniknout žádné informace související s touto záležitostí. Klíčovou pozici v celé záležitosti zaujímala Zentralstelle, které byly podřízeny všechny židovské organizace v protektorátu. Byla pověřena zajištěním odpovídající lokality a veškeré úkony, které s tímto zadáním souvisely, přenesla na ŽNO, v níž se touto otázkou zabývalo zvlášť k tomu účelu zřízené oddělení G.

Jeho zaměstnanci v průběhu října a listopadu shromažďovali požadované informace a navrhovali ty z lokalit, které považovali za vhodné k soustředění. Přišli i s propracovanými návrhy na členění budoucího sídliště, na jeho správu a pracovní využití obyvatel. Zentralstelle však všechny návrhy nakonec odmítla, neboť po poradě u Heydricha 10. října bylo prakticky rozhodnuto o Terezínu.

Uprostřed všech těch úvah a návrhů oddělení G na soustředění protektorátních Židů do jednoho místa přišla v polovině října zlověstná zpráva o prvním transportu pražských Židů do Lodže. A 21. října, 26. října, 31. října a 4. listopadu následovaly ještě další čtyři, vždy po 1000 lidech.

V této situaci se sami pracovníci ŽNO snažili uspíšit práce při vzniku ghetta na území protektorátu – v naději, že tím uchrání své členy, nebo alespoň jejich podstatnou část, před deportací mimo protektorátní území. Věřili také, že na německé straně bude zájem o využití jejich pracovního a výrobního potenciálu.

Začátkem listopadu byl vypracován statut ghetta, v němž byla zakotvena úloha židovské samosprávy podřízené německému velitelství a Zentralstelle. Velitelem byl určen SS-Obersturmführer dr. Siegfried Seidl (měl doktorát z Vídeňské univerzity) a k němu si pak chodili pro příkazy určení představitelé štábu, jak bylo nazváno jádro budoucího židovského vedení.

Mylné naděje

Na setkání 10. listopadu Seidl rozhodl, aby do budoucího ghetta odjela předvojová jednotka a provedla stavební práce potřebné ke zřízení tábora. Když mu byl posléze vedením ŽNO předložen seznam skupiny, vyškrtl mnoho odborníků na správu a nahradil je stovkou dělníků na těžkou práci. Přikázal, aby pracovní komando přijelo do Terezína 24. listopadu, kvalifikovaní dělníci měli mít s sebou vlastní nářadí.

Tak bylo nakonec Zentralstelle a ŽNO vybráno 342 výhradně mladých mužů, kteří se toho rána vydali z Hybernského nádraží na cestu do neznáma. Po deseti dnech je následovala další tisícičlenná skupina podobného složení a potom už začaly do terezínských kasáren přijíždět transporty celých židovských rodin. Všichni doufali, že Terezín bude místem, kde, byť v těžkých podmínkách, bude možné přečkat perzekuci a válku.

Po několika týdnech se však jejich naděje rozplynuly. Již 4. ledna 1942 proskočily první šokující zprávy o chystaných deportacích z Terezína. Jedna z židovských dívek, Eva Roubíčková, si toho dne zapsala do deníku: „Velké rozčilení. Odtud pojede transport. Budeme v něm? Je to příšerné. Myslely jsme, že aspoň před tím zde budeme zabezpečeny, a nyní jsme na tom stejně jako v Praze.“

Tato žena měla štěstí. Dočkala se osvobození. Nebyla vybrána do transportu, kterým 9. ledna 1942 odešlo z ghetta prvních tisíc lidí do Rigy, ani do žádného z dalších 82, jimiž bylo do října 1944 deportováno do vyhlazovacích táborů 60 382 protektorátních Židů. Z nich přežilo pouhých 3097.