Článek
„Střízlivý odhad je, že na druhém stupni třetina dětí nezvládá funkční gramotnost čtení. Některé z nich se to doučí později. Výzkumy potvrzují, že základní funkční gramotnost pak chybí asi dvaceti procentům dospělých,“ řekl Právu dětský psycholog z Karlovy univerzity Václav Mertin.
Podle něj školy v určitou chvíli přestávají dbát na to, jestli děti umí dobře číst, a učitel se pak žene za další látkou. Jenže pokud dítě či teenager věnuje příliš energie na samotné technické provedení čtení, pak mu zbývá málo sil na porozumění textu.
Čtou si dva z pěti
A to je handicap, který ho pak provází v mnoha oborech vzdělávání. Problém je pak už si jen číst v učebnici. Jenže schopnost číst je důležitým předpokladem pro rozvoj nejen učení, ale i myšlení, paměti, představivosti a soustředění.
Odborníci se shodují, že zásadní vliv na čtení dětí má rodina. „Pokud rodiče čtou a dětem předčítají, je vysoká pravděpodobnost, že děti pak budou také číst,“ uvedl Mertin.
To potvrzují i průzkumy společnosti STEM/MARK. Dotazníky například prokázaly, že polovina rodičů dětem pravidelně nečte, a to hlavně proto, že jsou zaneprázdnění. Ukázalo se rovněž, že dětem čtou rodiče, kteří na to také byli zvyklí z domova.
Dvě pětiny dětí ve věku šesti až 14 let pak uvedly, že si čtou denně nebo skoro denně. Jenže četba má silnou konkurenci v televizi a nových technologiích. Dvě pětiny totiž také připustily, že stejně intenzivně tráví čas na internetu. A pouze jeden z deseti se nedívá denně na televizi.
S rostoucím věkem podle průzkumu klesá i chuť ke knihám a periodikům.
V roce 2000 přiznalo 26 procent patnáctiletých, že si nečte pro radost. O devět let později jich bylo 43 procent.
Mezinárodní testy PISA, které mapovaly čtenářskou gramotnost patnáctiletých, dospěly k výsledku, že u české mládeže došlo k nejhlubšímu poklesu ve vztahu ke čtení.
V roce 2000 přiznalo 26 procent patnáctiletých, že si nečte pro radost. O devět let později jich bylo 43 procent. Takový propad nezaznamenala žádná ze zemí OECD. A nelze přepokládat, že nyní to je lepší, právě naopak.
Větší potěšení plyne dětem ze zvukových a vizuálních médií. Podle dětské psychiatričky Martiny Celecké není výjimkou, že i prvňáci mají chytrý mobil. Sedmileté děti prý denně tráví hodiny u počítače, tabletu či televize.
Neruda? Radši plenu
„Sedmnáctiletý mladík nemá čas odejít od počítače se najíst a vzniká u něj mentální anorexie. Setkáváme se i s případy, kdy si šestnáctiletý kluk nasazuje plenu, aby nemusel od počítače odbíhat. Je to vzácné, ale stává se to,“ popsala Celecká.
Jestliže děti nemají vztah ke čtení odmalička, je na škole, aby je k tomu přilákala. Jenže učitelé to nemají lehké. Třeba češtinářka Markéta Pelcová z gymnázia Na Zatlance tvrdí, že na pedagogické fakultě ji nikdo neučil, jak se studenty v rámci výuky literatury pracovat.
„Rozhodla jsem se zpřeházet látku pro jednotlivé ročníky. V prváku nezačínáme nejstarší literaturou, ale 19. stoletím. Příběhy romantismu a realismu jsou pro ně srozumitelnější,“ řekla Právu. Podle ní dokážou studenti o knihách, které přečetli, živě hovořit a rozebírat je. Ale prostá výuka, „o čem kniha pojednává“, je nezaujme.
Vedle toho se nabízí otázka, jestli je nutné dbát na povinnou literaturu. Podle průzkumu Scio jsou nejoblíbenější knihy o malém kouzelníkovi Harrym Potterovi a Deník malého poseroutky. Jenže zaběhlé vyučovací osnovy po dětech chtějí „Nerudu“.
