Zapomenuté jméno, které dnes znají jen někteří historici. Byl to ale právě tento muž, který před 75 lety jako jediný z členů vlády podal demisi na protest proti Chamberlainově politice ustupování německému tlaku.

„V těchto dnech je zásadní a hluboký rozdíl mezi mnou a panem premiérem,“ řekl tento kritik politiky appeasementu. „Pan premiér věří, že je třeba pana Hitlera oslovovat jazykem laskavým a rozumným. Já věřím, že je více otevřen naslouchat jazyku železné pěsti.“

Deníky o 17 svazcích

Budoucí ministr v Chamberlainově vládě se narodil 22. února 1890 do bohaté a vlivné rodiny Alfreda Coopera a Agnes Duffové. Byl nejmladší mezi čtyřmi sourozenci a jediný syn. Z matčiny strany měla rodina i královské konexe. Absolvoval elitní školy v Etonu a Oxfordu. Byl členem různých spolků a měl mnoho přátel mezi aristokraty a intelektuály. Psal i básně a získal si v tomto oboru dobré jméno, ještě více však byl znám jako gambler, pijan a milovník žen.

Hned po studiích nastoupil na ministerstvo zahraničí. Po vypuknutí první světové války dlouho působil jako šifrant, v roce 1917 však narukoval ke granátníkům. Ve válečné vřavě přišel téměř o všechny blízké přátele, což velmi těžce nesl.

Byl jsem rozzuřený. Pokud nyní opustíme Čechy, nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii.Alfred Duff Cooper

Brzy po válce se oženil s mimořádně pohlednou Dianou Mannersovou (jednou z dcer vévody a vévodkyně z Rutlandu), která jako hvězda němých filmů patřila mezi tehdejší celebrity. V roce 1924 byl Duff Cooper poprvé zvolen poslancem Dolní sněmovny za Konzervativní stranu a pronesl údajně jeden z nejuznávanějších nástupních projevů. S malou přestávkou (1929–1931) působil v parlamentu až do roku 1945.

Zastával různé tajemnické funkce na několika ministerstvech a po nástupu Nevilla Chamberlaina, který se stal premiérem v květnu 1937, byl Duff Cooper jmenován ministrem námořních sil.

Už jako pětadvacetiletý si od jara 1915 začal psát deníky (poslední záznam byl z prosince 1951), ale nechtěl, aby je kdokoli z rodiny viděl. Obsahovaly totiž také – decentní, leč jasné – záznamy o jeho pestrém intimním životě. S upřímností líčil nejen svou skvělou kariéru a úchvatný intelektuální svět, ale netajil se ani sklony k hazardu a alkoholu – k neřestem, s nimiž se později dokázal úspěšně vypořádat.

Když Duff Cooper ukázal počátkem padesátých let všech 17 svazků svému synovci, ten je chtěl okamžitě zničit. Nakonec však přece jen spatřily světlo světa zásluhou jeho jediného syna, spisovatele Johna Norwiche (1929), který je vydal v Londýně v roce 2005 (The Duff Cooper Diaries).

Politika appeasementu

V roce 1919 nadiktovali vítězové první světové války mír, který měl v sobě zakódovanou výbušninu s velkým potenciálem. Němci, nejpočetnější evropský národ, zaplatili vysokou cenu za prohranou válku. Dostali cejch strůjců této války a po -dle toho se s nimi zacházelo.

Zanedlouho se však v poníženém Německu vylíhl charismatický muž s knírkem, který chtěl všechna pokoření vrátit. Když dozrál čas, do rámce své všeobecné taktiky zasadil i československý problém a hodlal využít zvláštního postavení tří miliónů Němců ve státě, zbudovaném na vratkosti versailleské smlouvy.

Požadoval uplatnění práva na sebeurčení národů pro sudetské Němce a současně se snažil zdiskreditovat Československo jako bolševické nebezpečí pro Evropu.

Alfred Duff Cooper

Alfred Duff Cooper

FOTO: Profimedia.cz

Jeho argumentace padla u západních demokracií na úrodnou půdu. Platilo to zejména pro konzervativní finančněaristokratické kruhy, které byly u moci ve Velké Británii. Britové se obávali, že Německo bude chtít zpět své kolonie, o které přišlo po první světové válce.

Nechtěli válku, a kvůli střední Evropě už vůbec ne. Tím se stalo, že jim „zbyla“ jediná cesta – dorozumět se Hitlerem – a vešla do dějin jako politika appeasementu (politický postup směřující k politickému dorozumění a míru).

Chamberlain doufal, že se mu podaří mír zachovat, a byl ochoten i ke změně statu quo – ovšem bez použití násilí. Ve třetí říši spatřoval ono staré Německo, s nímž je možné vést obvyklá diplomatická jednání. O správnosti svého kurzu byl přesvědčen i po anšlusu Rakouska v polovině března 1938.

Prostě nemůžeme Československu pomoci

Po německém pohlcení Rakouska bylo zřejmé, že příštím cílem v Hitlerově plánu velkoněmeckého sjednocení bude Československo. Hned na prvním zasedání vlády po anšlusu se o tom diskutovalo. Jak premiér Chamberlain, tak ministr zahraničí Halifax shodně upozornili: jít kvůli této zemi do války je zcela jistě za mezemi britské politiky.

Podobný názor převládl také 18. března při jednání vládního výboru pro zahraniční politiku. „Stačí se podívat na mapu a je jasné, že nic z toho, co Francie nebo my můžeme udělat, nemůže nejspíš zachránit Československo od obsazení Německem, pokud se pro to Němci rozhodnou,“ vysvětloval Chamberlain v dopise sestře Idě 20. března, když shrnoval motivy svého vystoupení na tomto výboru.

„Prostě nemůžeme Československu pomoci – stalo by se jen záminkou pro naši válku s Německem. O té ale nemůžeme uvažovat, dokud nebudeme mít rozumnou vyhlídku, že ho budeme schopni v přiměřeném čase srazit na kolena a porazit, čemuž nic nenasvědčuje. Proto jsem se vzdal jakékoli myšlenky dát garance Československu nebo Francii ve vztahu k jejím závazkům vůči ČSR.“

Když se poté 22. března 1938 na mimořádné schůzi vládního kabinetu o těchto garancích hlasovalo, kladně se vyjádřili pouze tři členové vlády – jedním z nich byl ministr námořnictva Duff Cooper.

Ten si o dva měsíce později, když se Berlín po částečné mobilizaci v Československu neodhodlal k vojenskému zásahu, napsal do deníku: „Ve vládě převládl dojem, že obrovské brutální Československo utlačuje ubohé, mírumilovné, malé Německo. Bylo rozhodnuto poslat jeden telegram Francouzům, aby byli opatrní a moc na nás nespoléhali, a druhý Čechům s žádostí o maximální možné ústupky.“

„Výsledek byl lepší, než by kdokoli čekal,“ poznamenal si 29. května 1938. „Krize pominula, Němci se rozhodli nic nepodnikat a všichni se domnívají, že za to vděčíme pevnému postoji britské vlády. Je to mylná představa – ale tak už se píše historie. Věří tomu dokonce i dobře informovaní lidé jako Churchill, který jinak nemá na podpoře vlády žádný zájem.”

Kvůli pohraničí nebudeme bojovat

Byl to však jen pověstný klid před bouří. K řešení napětí nepomohla ani tzv. Runcimanova mise v srpnu 1938. Anglickému lordovi se nepovedlo přivést čs. vládu a představitele sudetských Němců k oboustranně přijatelné dohodě.

Duff Cooper 30. srpna při mimořádném jednání kabinetu, jehož klíčovým bodem bylo právě jednání o Československu, v debatě řekl: „Naše nejistota vyplývá ze skutečnosti, že se příliš zaměřujeme na otázku, zda bojovat či nebojovat za tuto zemi. Nikdo bojovat nechce, ale to není to hlavní. Ve skutečnosti jde o to, zda se dokážeme nebo nedokážeme vyhnout evropské válce, do které by byla zatažena Francie. Jsem přesvědčen, že nikoli.“

V dalších dnech dostával i Duff Cooper zprávy od tajných služeb, že Němci přesouvají vojska k hranicím Československa. Téměř všichni ministři na zasedání vlády 12. září kategoricky vylučovali, že by se Británie měla a mohla zapojit do válečného konfliktu, vypukne-li kvůli českému pohraničí. Jedině ministr námořních sil Duff Cooper byl ochoten o této variantě uvažovat.

„Dostáváme ze všech stran jedinou radu – abychom dali Němcům jasně najevo, že půjdeme do boje,“ zapsal si toho dne do deníku. „Všechny rady jsme odmítli kvůli názoru jednoho muže, našeho hysterického vyslance v Německu Hendersona. Premiér, který nesnáší jakoukoli opozici, jedovatě opáčil, že nešlo o jednoho člověka, ale o výsledek kontaktů s mnoha dalšími lidmi.“

Premiér jede sám za Hitlerem

Chamberlain se 10. září sešel s členy tzv. užšího kabinetu a seznámil je s novým plánem. Prý sám odcestuje za Hitlerem a na nejvyšší úrovni osobně dojedná mírové urovnání česko-(sudeto)německého sporu. Čtyři nejdůležitější ministři premiérův záměr odsouhlasili a ten o své myšlence 14. září informoval na vládě. Překvapivá idea byla nadšeně přijata.

Mnichovskou dohodu podepsali: za Německo Adolf Hitler, za Itálii Benito Mussolini, za Francii Édouard Daladier a za Velkou Británii Neville Chamberlain.

Mnichovskou dohodu podepsali: za Německo Adolf Hitler, za Itálii Benito Mussolini, za Francii Édouard Daladier a za Velkou Británii Neville Chamberlain.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Premiér předpokládal, že řešení bude nalezeno uvnitř ČSR a Berlín s tím bude souhlasit. Nacistický vůdce ho však při jednání v Berchtesgadenu 15. září zaskočil. Požadoval okamžité řešení formou odtržení Sudet od Československa a jejich přičlenění k Německé říši.

Šokovaný Chamberlain reagoval tím, že takový návrh by mohl být východiskem, ale že musí toto stanovisko konzultovat s vládou. Hitler souhlasil a vyzval ho, aby se potom vrátil k druhému jednání – do Godesbergu, který je geograficky blíže.

Když čs. vláda po bezostyšném nočním nátlaku britského a francouzského vyslance změnila svůj původní odmítavý postoj a souhlasila s odevzdáním Sudet výměnou za garanci nových hranic ze strany Francie a Velké Británie, odletěl Chamberlain 22. září podruhé za Hitlerem.

Nacistický vůdce však přišel s novými požadavky a večer 23. září je předložil v podobě memoranda. Právě v těch chvílích dorazila do Godesbergu zpráva, že prezident Beneš vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Chamberlain se nakonec nechal přimět k tomu, že memorandum předá do Prahy.

Pozvání do Mnichova – všichni jásali

O požadavcích z godersberského memoranda debatovala britská vláda 25. září. Pro přijetí se vyslovilo osm ministrů, proti bylo také osm. Rozhodl hlas premiéra, který pak 27. září promluvil v britském rozhlase.

„Byl to ten nejvíc depresivní projev, jaký jsem kdy slyšel,“ vyjádřil se Cooper v deníku. „Žádná zmínka o Francii, ani slovo solidarity nebo povzbuzení Československa, jediná projevená sympatie byla s Hitlerem, jehož postoji k sudetskému území premiér rozumí. Byl jsem rozzuřený. Pokud nyní opustíme Čechy, nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii. Pokud to nyní vzdáme, bude to konec Anglie a konec demokracie.“

Příští den mluvil Chamberlain v Dolní sněmovně. V jednu chvíli mu vedle sedící ministr financí Simon předal na papírku vzkaz. „Musím sněmovně ještě něco sdělit,“ reagoval poté premiér po dramatické pauze. „Právě jsem byl informován, že mě pan Hitler zve, abych se s ním zítra sešel v Mnichově. Pozval také pana Mussoliniho a pana Daladiera.“

„Byla to pozoruhodná scéna, všichni vládní příznivci povstali a jásali,“ zapsal si Cooper. „A poté, co tomu požehnal i předák opozice Attlee, všichni opět povstali a tleskali. Opozice byla nucena se přidat, ačkoli to vypadalo trochu hloupě.“

Navečer 30. září se Duff Cooper pracně dostával přes davy jásajících lidí do Downing Street 10, kde se konalo zasedání vlády po návratu Chamberlaina z Mnichova. Po schůzi nabídl premiérovi svou rezignaci.

„Bojím se toho, co bude následovat,“ řekl mu podle záznamu z deníku téhož dne.

„Všichni musíme uznat, že jsme nemuseli zacházet tak daleko a plnit požadavky Německa, kdyby byly naše obranné složky silnější. Na schůzích vlády bylo několikrát řečeno, že jakmile se dostaneme do určitého bodu, musíme rychle začít s vyzbrojováním. Jak to však můžeme udělat, když jste právě oznámil davům, že máme mír pro naši dobu a že jsme se zavázali nikdy nejít do války s Německem?
Premiér se na mě docela přátelsky usmál a řekl, že to je věc, kterou bychom měli probrat o samotě.“

Skončil jako šlechtic

Zprávu o rezignaci ministra námořních sil přinesly 1. října 1938 všechny londýnské večerníky. V roce 1940 se ale Alfred Duff Cooper znovu vrátil do vlády – nový premiér Churchill z něho udělal ministra informací. Ve funkci však vydržel jen několik měsíců, načež byl poslán zastupovat vládu do Singapuru.

V roce 1943 se stal zástupcem Velké Británie ve Francouzském výboru národního osvobození a posléze až do roku 1947 úspěšným velvyslancem ve Francii. Poté byl povýšen do šlechtického stavu (vikomt Norwich) a věnoval se literární tvorbě. Zemřel v roce 1954.