Někdy by stačilo málo – „rozházet“ lavice, rozdělit třídu na skupinky a nechat je soutěžit. Na to ale učitelé nejsou na fakultách školeni a stojí je to v přeplněných třídách mnohem víc sil.

Podle statistik České školní inspekce frontální výklad dominuje v 87 procentech hodin, které loni monitorovala. Vedle toho se vyskytuje nejčastěji v hodinách samostatná práce žáků (66 procent), skupinová (34 procent), kooperativní (16 procent) a nejméně se využívá individualizované výuky (10 procent).

Odborníci se shodují, že 45 minut lekce nevydrží ani dospělí. Jiné styly však vyžadují větší přípravu a pružnost. Zadávání samostatné práce v českých školách znamená hlavně vyplňování úkolů v sešitech a testování, což je také běžné.

Rozdělení podle schopností

Ale třeba skupinová výuka vyžaduje rozdělení třídy do menších celků, kde mohou být děti děleny podle svých schopností, a podle toho dostávají rozdílné úkoly. V rámci kooperace děti plní úkoly společně, diskutují o tématu a utvářejí dohody.

Při individualizovaném přístupu se pak po učiteli chce, aby pro každého žáka vymyslel speciální postup podle jeho potřeb a schopností. „Frontální výuka je tradiční, nejrozšířenější a v některých situacích je vhodná. Pokud se kombinuje s dalšími postupy, tak je to úplně regulérní postup,“ řekl
Právu Tomáš Komárek, kantor z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a bývalý ředitel školy.

Podle něj má každý styl své přednosti i rizika, a proto by se měla výuka dělat rozmanitěji.

Snaživý učitel osloví půl třídy

Odborné studie prokazují, že pokud se učitel v hodině omezí jen na výklad a práci s učebnicí, tak osloví zhruba 10 až 15 procent dětí, kterým takový postup vyhovuje.

„Pro ty ostatní je to vyhovující v různé míře. Pokud člověk učí frontálně, ale střídá aktivity, tak efektivita se zvyšuje, protože má větší počet dětí, které něco vstřebávají. Alespoň v určité fázi hodiny,“ popsal Právu Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin, který vzdělávání ve školách dlouhodobě sleduje.

„Když sedím ve třídě a dívám se, které děti jsou úplně vypnuté, tak bych řekl, že z 25 dětí se zapojuje pět a ostatní jsou omdlelé. To pokud je výklad úplná nuda. Když se učitel víc snaží, tak se zapojí polovička,“ řekl.

Učitelé bývají pod časovým tlakem a požadovanou látku probrat musí, takže nemají prostor kontrolovat, jaké stopy na dětech jejich výuka zanechala.
Navíc osobní nasazení a inovace výuky často neocení ředitel ani rodiče. Ale podle Feřtka lze frontální výuku obohatit i docela jednoduše. Stačí změnit rozestavení lavic.

U každé další lavice upadá pozornost 

„Když máte frontální výuku s klasickým rozmístěním lavic, tak se vám nutně stává, že určité segmenty třídy vám z ní vypadnou. Jsou dostatečně daleko vpravo vzadu a vůbec nevnímají. Navíc se vždycky nějak přirozeně prosáknou dozadu ti horší. Míra pozornosti přitom uvadá s každou další lavicí. Vy se k nim nedostanete, protože nemáte možnost se ve třídě pohybovat a aktivizovat je,“ uvedl.

V některých školách však lavice srážejí k sobě tak, aby děti seděly naproti sobě. Vznikají tak volně rozmístěná „hnízda“ po čtyřech až šesti dětech a bariéra mezi žákem a učitelem se hroutí.

„Tak se efektivita výrazně zvyšuje, ačkoli se příliš nemění způsob výuky. Jak je to rozházené, kontakt se posiluje, a to nemusí učitel dělat nic výrazně jiného,“ tvrdí Feřtek.

Spontánně se tak rozvíjejí i jiné vyučovací styly. Děti mezi sebou komunikují, někdy se musí na něčem dohodnout, jindy dělají společnou práci.
„I když jim zadáváte docela normální úkoly, výuka se hodně oživí, aniž by nastala pedagogická revoluce,“ řekl.