Již tehdy vyvolala přibyslavská událost rozporuplnou odezvu, ale především po válce byla některými odbojáři i širší veřejností zpochybňována - hlavně kvůli skutečnosti, že mezi popravenými četníky byli i dva, kteří neměli s Lužovou tragédií nic společného.

Dodnes vyvolává celý příběh o okolnostech generálovy smrti 2. října 1944 a následné partyzánské odplatě rozličné interpretace. Není snadné rozplést klubko viny několika českých lidí, kteří tragickou událost zapříčinili, a také roli řady nešťastných náhod, které zřejmě nešlo ovlivnit. Navíc se vše stalo v mimořádných poměrech: za nacistické okupace českého národa a války, která je sama o sobě zřetězením zla, v době, kdy nelze uplatnit morální kodex mírových podmínek.

Vojenský velitel domácího odboje

Někdejší příslušník čs. legií v Rusku Vojtěch Luža (1891) patřil k předním důstojníkům meziválečného Československa. Na generála byl povýšen v roce 1929, později se stal velitelem Vysoké školy válečné v Praze (1934-1937) a poté byl jmenován zemským vojenským velitelem v Brně.

V době zářijové mobilizace v roce 1938 velel jedné ze čtyř našich armád. Byl zásadním odpůrcem kapitulace po mnichovské dohodě a patřil ke skupině důstojníků, kteří v prvních dnech října 1938 uvažovali o svržení Syrového vlády vojenským převratem.

Krátce po německé okupaci se zapojil do odboje, byl ve spojení s Obranou národa (vojenskou odbojovou organizací) a udržoval kontakt s předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem. Jakmile se dověděl o jeho zatčení po příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu 28. září 1941, okamžitě přešel do ilegality.

Koncem roku 1942 vybudoval Luža s několika spolupracovníky (Josef Robotka, Karel Štajner-Veselý, Josef Grňa) ze zbytků rozbitých odbojových skupin novou organizaci Přípravný revoluční výbor, která později užívala název Jaro a od léta 1944 pak Rada tří. Luža se stal jejím vojenským velitelem a byl uznán za hlavního představitele celého domácího odboje.

Začal pracovat na plánech ozbrojeného povstání. Počátkem září 1944 se z moravského venkova přemístil do Čech, kde měl v úmyslu vyhledat poblíž Prahy stanoviště pro budoucí povstalecké velitelství. Skrýval se v okolí Benešova a kromě pobočníka Josefa Koreše a jeho přítele Karla Müllera, který působil jako Lužova spojka k ostatním členům pražské organizace vojenského odboje, nikdo o přesném místě Lužova úkrytu nevěděl.

Honza je poslal do hospody

Gestapo však pomocí konfidenta do této skupiny proniklo a v polovině září několik lidí zatklo. Hrozilo, že se při jejich výsleších dostane na generálovu stopu. V této situaci se Luža rozhodl neprodleně oblast opustit a vrátit se na Českomoravskou vysočinu.

Společně s Müllerem a se svým pobočníkem, 27letým poručíkem v záloze Josefem Korešem, vyrazili o půlnoci na 29. září z Říčan. Směřovali do Kácova a dál lesními a polními cestami proti proudu Sázavy. Koreš měl na několika místech trasy pochodu přislíben úkryt, ale nikde je ze strachu před šťárami nenechali déle než několik hodin.

Generál Luža (vlevo) s Edvardem Benešem

Generál Luža (vlevo) s Edvardem Benešem

FOTO: ČTK

Müller se v této situaci rozhodl ráno 1. října k návratu do Říčan s tím, že se pokusí vyhledat nějaký nový úkryt. Luža s Korešem pokračovali dál pěšky už pouze sami dva. Bylo nepříznivé počasí, chladno a stále pršelo. Měli v nohách téměř sedmdesát kilometrů, když dorazili odpoledne 2. října do vesnice Hřiště u Přibyslavi v předhůří Vysočiny.

Neměli tam žádný kontakt. V prvním stavení požádali o možnost na chvilku se ohřát. Byli odmítnuti, a proto šli dále do vesnice. Uvažovali: máme kvalitní doklady a jsme více než sto kilometrů od Prahy, v bezpečnostně méně ostražitém kraji, můžeme jít někam do hostince.

Náhodou se zastavili před obecním úřadem a uviděli starostu Jaroslava Honzu. Požádali tedy jeho. „Na vyzvání starostovo vykázali se občanskými legitimacemi,“ uváděl 4. října 1944 ve služebním hlášení o vyšetřování případu kapitán četnictva Josef Rejda, „a udali, že přicházejí z Chotěboře.“

Rejda dále napsal, že na starostův pokyn, aby šli do kuchyně, odpověděli, že by se rádi usušili a ohřáli někde jinde. Starosta jim doporučil hostinec Marie Němcové v Hřišti. Ovšem zdáli se mu podezřelí jak oba muži, tak jejich chování - chtěl to proto hlásit četnické stanici v Přibyslavi.

„Mezitím přišel k němu četnický strážmistr Josef Navrátil, jemuž vše oznámil. Navrátil se rozhodl, že přezkouší ještě jednou a důkladně totožnost obou neznámých. Za tím účelem prosil telefonicky svoji četnickou stanici v Přibyslavi o posilu. Velitel Bohumil Mečíř mu nařídil, aby nenápadně dva neznámé muže hlídal a vyčkal, až přijde posila,“ psal Rejda.

Je ostuda, že Čech střílí Čecha!

Kolem páté hodiny přišli do Hřiště sám Mečíř a strážmistr Stanislav Kunderka. Po krátké poradě zamířili i s Navrátilem k hostinci. Přede dveřmi dal Mečíř svým podřízeným rozkaz připravit zbraň ke střelbě a v čele hlídky vnikl do místnosti s výkřikem: „Ruce vzhůru!“

V té chvíli se v ní nacházel - kromě Luži a Koreše - i hostinský Jan Votava (otec Marie Němcové). V písemné výpovědi 29. května 1945 uvedl: „Já jsem odskočil asi dva kroky od židle, na které jsem seděl. Mladší pán nepotřeboval dávat ruce vzhůru, protože držel promočenou košili nad hlavou a sušil ji. Starší pán seděl na lavici, bosýma nohama proti kamnům a ohříval se, povelu ruce vzhůru si nevšiml. Vrchní četník ještě jednou vykřikl hlasem lvím ruce vzhůru. Starší pán seskočil z lavice, asi vytáhl pravou ruku z kapsy a střelil z revolveru. Ale v tom okamžiku po ráně prvé následovaly střely od všech tří četníků do těl ubohých pánů. Nato se ten starší pán zhroutil pádem na židli, na které jsem seděl, odrazil ji, padl na podlahu a vykrvácel. Přestala střelba.“

Korešovi se v nastalém zmatku podařilo vyběhnout z hostince, aniž by ho někdo pronásledoval. Uběhl ale jen několik metrů. Byl těžce zraněný a v beznadějné situaci. Přiložil pistoli ke spánku a stiskl spoušť. Údajně prý stačil vykřiknout dvě věty: „Je ostuda, že Čech střílí Čecha. Budeme pomstěni!“

Luža dostal devět zásahů

Proč generál Luža reagoval na výzvu četníků střelbou? On i Koreš přece měli výborné úřední doklady a četníci v té chvíli nemohli tušit, že mají před sebou vůdčí osobnost vojenského odboje v protektorátu.

Odpověď zřejmě spočívá v povaze samotného generála, který ve vypjatém okamžiku jednal v duchu vlastní směrnice. „Čest národa, a tedy i armády žádá,“ vyhlásil v ní počátkem května 1944, „aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud.“

Trojice četníků i hostinský Votava ustrnuli nad nečekaným a rychlým sledem událostí. Netušili, kdo jsou ti dva mrtví muži. Přivolaný policejní lékař konstatoval, že ten starší byl zasažen devíti střelami, mladší dvěma a třetí ranou - vlastní rukou - na hlavě.

U staršího muže bylo nalezeno sedm tisíc korun, dvě pistole, zápisník, francouzská kniha o vedení partyzánské války, výtisk jednoho letáku a průkaz totožnosti na jméno Václav Musil. Mladší měl jednu armádní pistoli, čtyři sta korun a průkaz totožnosti. Teprve gestapo v dalších dnech zjistilo, kdo ve skutečnosti oba mrtví byli.

Generálův syn velitelem komanda

Zpráva o události v Hřišti a podílu protektorátního četnictva na smrti dvou neznámých mužů se rozlétla po kraji. Rychle se dostala i k vedení Rady tří. Díky jejím kontaktům na četníky brzy vyšlo najevo, že u jednoho ze zastřelených byla nalezena legitimace na jméno Václava Musila. V Radě tří samozřejmě věděli, komu patřila, ale nechápali, jak se mohl Luža ocitnout v Hřišti! Neměli totiž žádnou zprávu o jeho cestě na Vysočinu.

V příštích dnech Lužův nástupce ve funkci vojenského velitele Rady tří, podplukovník Josef Svatoň společně s Josefem Grňou a Karlem Štainerem-Veselým pátrali po bližších okolnostech hřišťské tragédie včetně podílu starosty Jaroslava Honzy. Zjistili mimo jiné, že přibyslavská četnická stanice má v kraji velice špatnou pověst pro svou služební horlivost a servilitu vůči okupačnímu režimu.

Po předběžném šetření se vedení Rady tří rozhodlo smrt svého vojenského velitele pomstít a tvrdě potrestat četníky v Přibyslavi i starostu v Hřišti. Rozsudek partyzánského soudu měla vykonat dvanáctičlenná přepadová skupina (osm sovětských partyzánů a čtyři Češi), do níž se přihlásil i tehdy dvaadvacetiletý Lužův syn Radomír.

Byl po otcově přechodu do ilegality v roce 1941 krátce vězněn gestapem a po propuštění se posléze i on uchýlil do ilegality. Právě prostřednictvím otce se v roce 1943 zapojil do odboje a působil v partyzánském hnutí. Ve svých pamětech, které sepsal v USA na přelomu tisíciletí (česky vyšly pod názvem V Hitlerově objetí, Torst 2006) vysvětluje a obhajuje smysl odvetné akce. Opíral se přitom o svoje dobové deníkové záznamy.

„Navrhl jsem, aby četníci byli za trest zastřeleni, že tam bezpodmínečně půjdu,“ píše v memoárech Radomír Luža (1922 až 2009). „Nejen kvůli otci, ale jako varování všem podlézavcům, kteří se mohou přetrhnout při plnění německých příkazů. Svatoň souhlasil.“

Mladý Luža byl jmenován velitelem skupiny. Svatoňův rozkaz zněl: on a Nikolaj Bachmutskij popraví starostu Honzu a zbývající členové komanda pobijí četníky z přibyslavské stanice.

Pět zajatých četníků

Dvanáctka mužů měla pouze dva granáty, několik pistolí a hrst nábojů. Bylo jasné, že mohou uspět jedině tehdy, pokud by se jim podařilo četníky na stanici překvapit. Po nočním skoro 40kilometrovém pochodu se nad ránem 26. října partyzáni dostali 12 kilometrů od cíle. Měli mapku s vyznačenou polohou starostova domu v Hřišti i četnické stanice v Přibyslavi. Předtím však v těchto místech nikdo z nich nebyl.

Celý den čekali v lese a do města přišli navečer. Luža v pamětech poznamenává, že původní Svatoňův rozkaz byl chybný a on na místě rozhodl: „Naším hlavním cílem je dostat četníky, se starostou si to vyřídíme pak, budeme-li mít čas.“

Jeho likvidace by jistě znamenala okamžité vyhlášení poplachu pro široké okolí a znemožnila únik.

Do přibyslavské četnické stanice se partyzáni dostali nečekaně snadno. Sídlila v patře jednoho domu na náměstí. Když dole zazvonili, dovedl je majitel domu do prvního poschodí. Zaklepal na dveře stanice a ohlásil jedinému právě přítomnému četníkovi Jiřímu Hörnerovi, že na něho čekají hosté. Když otevřel zamčenou stanici, byl okamžitě odzbrojen a několik partyzánů vniklo do místnosti.

Krátce nato dostal Luža zprávu, že další četník se pohybuje na náměstí. Dva Rusové ho záhy přivedli na stanici - s přitištěnou hlavní revolveru na břichu. Tam se však zjistilo, že se jmenuje Karel Sojka, byl odjinud a nebyl ve službě.

Čas běžel a komando nemělo v rukou ani jednoho z těch, kteří stříleli v Hřišti. Partyzáni zřejmě netušili, že jeden z nich, strážmistr Josef Navrátil, sloužil už jinde, zato věděli, že velitel stanice Bohumil Mečíř bydlel nedaleko. Odvedli Hörnera k jeho domu. Po zazvonění se Mečíř vyklonil z okna, Hörner podle instrukce zavolal: „Přijďte hned na stanici, čekají vás pánové z Jihlavy!“

Když po chvíli Mečíř jen v bačkorách, hubertusu a beze zbraně na stanici dorazil, poznal, že padl do pasti. Krátce po jeho příchodu se z obchůzky vrátil Stanislav Kunderka. A chvíli po něm přišel také poslední místní četník Ondřej Otevřel - z úřední návštěvy filmového představení.

Museli jsme vykonat rozsudek

Partyzáni začali výslech. „Myslel jsem, že někdo z nich bude prosit o život nebo lhát, aby se vyhnul obvinění,“ líčil tyto chvíle Radomír Luža.

„Nečekal jsem však bojovný a odmítavý postoj, jaký místní četníci zaujali s výjimkou Mečíře. Ti samolibí kašpaři si mysleli, že se jim nemůže nic stát, že mají od nacistů nějaké ochranné kouzlo. Sojka se dokonce vychloubal, že byl nějakou dobu členem Národní obce fašistické. Ani jeden však nevyjádřil sebemenší lítost, ani předstíranou, a všichni svalovali vinu na starostu Honzu a tvrdili, že když jim Honza ohlásil přítomnost dvou neznámých, neměli na vybranou a museli je jít zkontrolovat.“

„Tak proč jste to neudělali?“ zeptal se Luža. „Jejich legitimace byly v pořádku. Kdybyste řekli, ať vám je ukážou, tak tím by všechno skončilo.“ Četníci údajně jen pokrčili rameny.

„Museli jsme vykonat rozsudek i na těch třech, kteří ve Votavově hostinci nebyli,“ uzavírá Luža. „Kdybychom někoho z nich nechali naživu, všechno by ohlásil gestapu do Jihlavy a do hodiny by všechny četnické stanice na Českomoravské vysočině vyhlásily poplach. S výjimkou Mečíře nikdo z četníků až do poslední chvíle nečekal, že bude zastřelen.“

Po seznámení s rozsudkem byli postupně odváděni do sklepa, kde Josef Serink a Nikolaj Bachmutskij jednoho po druhém zastřelili. Luža opouštěl stanici jako poslední. Na dveře připíchl na listu papíru napsanou výstrahu: „Toto se stane těm, kdo zrazují náš odboj. Tito lidé zavraždili příslušníky odboje a stihl je spravedlivý trest.“

Po letech i výčitky svědomí

Hned po válce byla tragédie generála Luži prošetřována orgány Obranného zpravodajství. Dospěly k závěru, že vinu na celé záležitosti měla přehnaná služební horlivost přibyslavských četníků.

Samotný Radomír Luža byl v poválečném období za odvetnou partyzánskou akci a popravu Čechů, kteří nesli za smrt jeho otce a poručíka Koreše různou míru odpovědnosti, nebo vůbec žádnou, nejednou kritizován.

Bránil se tvrzením, že tehdejší situace takový postup vyžadovala a jejich akce vyvolala mezi místním obyvatelstvem i protektorátním četnictvem velkou odezvu - služební horlivost příslušníků českých ozbrojených složek se do konce války výrazně zmenšila.

„Tím, že jsme učinili přítrž spolupráci, na kterou se mohli Němci do té doby od části četnictva spoléhat,“ konstatuje Luža v pamětech, „jsme v oněch posledních měsících války nepřímo zachránili množství životů.“

V navazující pasáži však Radomír Luža přiznává i určité trauma z někdejší partyzánské odvety. „V občasné inspekci svého svědomí,“ jak píše, „mívám výčitky v případě četníka Karla Sojky.“ Ten neměl se smrtí jeho otce nic společného. „Čas od času se mi připomene a já musím znovu a znovu vysvětlovat, že jsem jej nemohl nechat naživu, protože by vyhlásil poplach.“

Navrátil unikl odvetě, Hörner přežil popravu, Honza u soudu
Jediný z trojice četníků, kteří stříleli 2. října 1944 v Hřišti a který unikl pomstě partyzánů, byl Josef Navrátil. Konce války se však nedočkal. Zemřel v dubnu 1945 na následky těžkého zranění při náletu na Tišnov.
Exekuci pěti četníků jako zázrakem přežil strážmistr Jiří Hörner, jehož jedna ze dvou popravčích kulek úplně minula. Těžce zraněný se vyškrábal ze sklepa a telefonoval jihlavskému gestapu. Partyzánské komando už však dávno zmizelo.
Starosta z Hřiště Jaroslav Honza byl po válce souzen za to, že z vlastní iniciativy udal dva příchozí přibyslavským četníkům. Jak uvádí Luža v memoárech: „Honza byl shledán vinným, trest mu však nebyl uložen.“ U soudu se hájil tvrzením, že se mu oba muži představili jako bývalí důstojníci, kteří utíkají před gestapem. Obával se, že by mohlo jít o provokatéry, na jejichž existenci prý byl nedávno upozorněn. Proto se rozhodl zanést jim přihlašovací lístky a ty pak předat četnické stanici.