Minulý týden Novinky přinesly informaci, že více než polovina absolventů ekonomických středních škol pracuje mimo svůj obor. [celá zpráva]

Za snad ještě větší problém považuje Markéta Šichtařová fakt, že jen přibližně dvě třetiny absolventů ekonomických středních škol by v oboru vůbec chtěly pracovat.

„Nejde jen o to, že mnohým se nepodaří najít místo ve vystudovaném oboru. Někteří se o to ani nesnaží a ve vystudovaném oboru ani pracovat nechtějí,“ vysvětluje ekonomka.

Schopnost přizpůsobit se pracovnímu cyklu

U středních škol ještě není problém až tak velký, protože poskytují do jisté míry univerzální vzdělání.

„Jistě, i střední školy, zejména pak učiliště, poskytují specializované vzdělání, ale toto specializované vzdělání je pořád méně specializované, než jaké poskytuje vysoká škola,“ připomíná.

Otázka zní, zda by nedávalo smysl zavést školné, které by věčné studování a sbírání titulů, které se společnosti nijak nevrátí, eliminovaloMarkéta Šichtařová

I výuční list lze podle ní chápat svým způsobem jako „průkazku“, že student je schopen nějaké usilovné činnosti, je schopen ráno vstát a dojít do školy...

Potenciální zaměstnavatel tak vidí jakousi prokazatelnou schopnost přizpůsobit se pracovnímu cyklu.

Společnost financuje něco, co se jí nevrací

Ale čím vyšší škola, tím větší problém. „Proč mám jako daňový poplatník platit vzdělání například budoucímu lékaři, učiteli nebo jadernému fyzikovi, když tento člověk se pak nebude vystudovanému oboru vůbec věnovat a skončí třeba jako prodejce aut v autosalónu nebo dealer farmaceutické firmy, jelikož tak si vydělá víc?“ táže se Šichtařová.

Společnost tak dle jejího tvrzení vlastně platí v podobě vysokých škol za něco, co se jí vůbec nevrací.

„Otázka pak zní, zda by skutečně nedávalo smysl zavést školné, které by toto věčné studování a sbírání titulů, které se ovšem společnosti nijak nevrátí, eliminovalo,“ zamýšlí se.

Školné jako regulační poplatek?

Soudí, že v podobě spolupráce škol se zaměstnavateli problém není. „Obrátila bych pozornost ke školnému, třeba i symbolickému. Čím nižší vzdělání, tím symboličtější školné,“ navrhuje Šichtařová.

„I jen velmi nízké školné by v mnohých případech mělo funkci podobnou jako regulační poplatek u lékaře – nikoho nezruinoval, ale výrazně svého času snížil zbytečné návštěvy lékaře, takže se efektivita ošetření pro ty, kteří jej skutečně potřebovali, zvýšila,“ pokračuje.

Opravdu by podle ní nemělo jít o vysokou částku, spíš o symbolický akt odrazující od studia něčeho, o čem student dopředu ví, že se tomu nechce věnovat.

„Spolupráce škol se zaměstnavateli je věc dobrá, ale sotva je k něčemu dobrá v případě studenta, který studuje určitý obor jen na přání rodičů, ale dopředu ví, že se nakonec chce věnovat třeba businessu,“ shrnuje ekonomka.

Student má chtít praxi

Pokud někdo opravdu touží pracovat ve zvoleném oboru, je schopen mnohých obětí. „Já kdysi dávno ještě při studiu chodila pracovat zdarma do banky jen proto, že jsem chtěla získat praxi,“ uvádí příklad.

„Nehledala jsem žádnou brigádu, hledala jsem možnost dostat se zdarma do prostředí, které mě něco naučí, a kdyby to bylo nutné, byla bych dokonce ochotná za to platit – po večerech učit angličtinu, tím si vydělat pár peněz, a ty pak platit bance jako odměnu za to, že mě zaškolí. Na to tedy nedošlo, banka byla ráda, že mě má možnost zdarma využít, a já zase byla ráda, že se dostanu do praxe,“ říká.

Dodává, že když potom student zaměstnavateli předloží doporučení ze své předešlé praxe, hledí na něj zaměstnavatel zcela jinak.