Ještě před deseti lety bylo v základních školách 48 612 dětí s poruchami učení, kam patří dysgrafie, dyslexie, nebo dyskalkulie. V tomto školním roce jich bylo zaznamenáno 35 881. Vezme-li se v potaz poměr dětí s dysfunkcemi vůči celkové populaci ve školách, klesl výskyt poruch učení o čtvrtinu.

Naproti tomu počet poruch chování se výrazně zvýšil. V roce 2006 bylo s takovou diagnózou v lavicích 2289 dětí, letos jich je už 7974.

Po dysfunkci byla rodičovská poptávka

Výkyvy si odborníci vysvětlují změnou různých trendů. Například podle dětského psychologa Miroslava Hudce, který má za sebou padesát let zkušeností z poradenských zařízení, byla v minulosti u části rodičů po diagnóze dysfunkce poptávka.

„Matce se nemusí líbit, že dítě nemá na víc než na čtyřky, ale když se tomu řekne dysfunkce, tak už to zní lépe,“ řekl Právu. Podle dětské psycholožky Václavy Masákové jde i o změnu procesu. „Zpřesnila se diagnostika. Dítě třeba nemělo vyvinutou řeč, protože se s ním moc nemluvilo. To se však promítalo do specifické poruchy učení. Ale nebyla to skutečná porucha, ale jakési opoždění,“ řekla před časem Právu šéfka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.

Souvislost vidí i v tom, jak jsou poradenská zařízení žádostmi o diagnózu zahlceny. Školy nemohly čekat, až dostanou popis problematiky na papíře, a poradily si s dítětem samy.

Víc postižených, méně žáků ve třídě

„Učitelé zjistili, že občas stačí jen málo něco upravit a dítě se může zlepšit,“ dodala. S podobnými postupy počítají inkluzivní opatření, která začnou platit v září. Dříve než škola pošle dítě do poradny, sama musí na něm vyzkoušet různé metody, jak ho „nastartovat“.

Tento přístup kvituje předsedkyně Asociace ředitelů ZŠ Hana Stýblová. „Někde to dnes může vypadat tak, že dokud nedostane učitel papír, tak s tím dítětem nebude nic dělat,“ řekla Právu. Podle ní však školy už umí s dětmi s poruchami učení dobře pracovat a jsou na ně zvyklé. „Máme k tomu už řadu metodických doporučení, nebo příruček, speciální učebnice,“ uvedla.

Novela zákona slibuje i těmto dětem nové typy podpor. Mimo jiné také tu, díky níž se při zvýšeném počtu dětí s postižením budou moci snižovat počty dětí ve třídách. To platí i pro děti s poruchami chování, které znamenají pro kantora větší problém.

„Pokud je žák nesoustředěný, není schopen mít respekt vůči komukoli, dělá si, co chce, pak je těžké s ním pracovat. A také se narušuje výuka všem dětem,“ řekla Stýblová.

Poradnám chybí čas

Mezi specifické poruchy chování patří porucha pozornosti (ADD) a porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Projevují se neklidem, nesoustředěností či výkyvy nálad. „ADHD je typická módní diagnóza. Když diagnostik zkoumá, co by mohlo být příčinou problémů, a nezjistí nic jiného než určitou živost a nepozornost, tak si vzpomene na ADHD. Kdyby poradny měly víc času, možná by zjistily, že o nic takového nejde. Občas to dostanou děti s živějším temperamentem,“ myslí si Hudec.

Tyto diagnózy se podle něj obtížně určují při běžném vyšetření. „Bylo by třeba i nějaké neurologické vyšetření, ale na to není čas,“ dodal. Právě proti stereotypům vystoupil šéf Asociace dětské a dorostové psychiatrie Jaroslav Matýs: „Trvá tendence zahrnout děti do poruch chování z důvodu zanedbané výchovy. Ale 90 procent těchto dětí má nějakou duševní poruchu, handicap.“

Není to spratek

Nejčastější jsou podle něj úzkosti, deprese a ADHD, na které se pak nalepí závislosti, kriminalita či školní selhávání. „ADHD není nevychovaný spratek, ale dítě, které když mu pomůžeme, nebude dělat kriminalitu, bude chodit do práce a dosáhne na vyšší vzdělání. Chceme, aby byly na běžných školách, protože se to dá řešit efektivně, ale musí se porucha stanovit,“ řekl Právu.

Podle něj je pak třeba nastavit psychiatrickou léčbu, k tomu navázat psychoterapii, zapojit dětskou klinickou psychologii, rodinnou výchovu a školní opatření. Ocenil, že inkluze jde právě cestou větší spolupráce mezi zmíněnými aktéry.