Co vás přimělo se do ankety Zlatý Ámos zapojit?

Nic jsem o ní nevěděla, přihlásili mě moji studenti. Ale čím mě přesvědčili, bylo to, že do dvou hodin sehnali potřebnou stovku podpisů našich studentů a zaměstnanců. To jsem si řekla, že nemohu odmítnout. Šla jsem do toho s tím, že nemohu své žáky zklamat.

Jaký je to pocit být učitelem roku?

Nedokážu to teď ještě definovat. Neustále se z toho vzpamatovávám, ale užívám si obrovský pocit štěstí i odpovědnosti a sama nevím, co to přinese dál.

Jak to se svými maturanty oslavíte?

Jsou to dospělí lidé, takže si zaslouží, abychom to spolu oslavili. Možná i alkoholem.

Čím si myslíte, že jste porotu oslovila?

Nejsem namyšlený člověk, myslím si, že porotu oslovili především mí studenti. Když jsme vymýšleli do finále nějaký program, byli jsme na bodě nula. Studenti pak přišli s myšlenkou sehrát scénku „Rekonstrukce napadení v restauraci“ a snažili se, aby to bylo zábavné, aby se všichni v sále bavili. A myslím, že se jim to podařilo.

Na přípravu nebylo moc času, jak jste to zvládali?

Uvědomuji si, že se maturanti mají ve volném čase především učit, ale věděli jsme, že do toho finále nemůžeme jít nepřipraveni.

Takže maturita šla stranou?

Přiznám se, že poslední týden stranou šla. Podmínkou však bylo, že to musí dohnat.

Jak dlouho už učíte?

Od svých dvaceti, takže 32 let.

Je tato třída v něčem výjimečná?

Ano, protože jsme spolu od prvního ročníku a prožili jsme spolu spoustu nezapomenutelných chvil. Jsou to talentovaní lidé, panuje mezi námi nádherný vztah, který se slovy těžko popisuje. Už teď cítím smutek, protože vím, že mi za dva měsíce ze školy odejdou. Vlastně si ani nedokážu představit své další působení ve škole bez této třídy.

Snažila jste se vždy vytvářet se svými studenty určité vazby? Dařilo se vám to?

Myslím si, že ano, protože to mám ve své povaze. Vždycky mě víc přitahovali studenti, ze kterých vyzařovalo, že potřebují nějakou pomoc. Ať už měli problémy s učením, nebo soukromé. Vždy jsem se jim snažila být k dispozici a nějakým způsobem studentovi tu situaci ulehčit, nabídnout alternativu v bezvýchodné situaci.

Co je klíčem dobrého vztahu mezi kantorem a žákem?

Člověk musí mít určitou povahu. Být učitelem se nedá naučit, je to spíš poslání než povolání. A tak by k tomu měli všichni učitelé přistupovat. Všechno se penězi nedá zaplatit, člověk do toho musí investovat svůj volný čas, nějaké city, starosti a dát tomu něco navíc.

Někteří učitelé se obávají, že s vlídnou tváří by ztratili respekt. Neměla jste s tím někdy problém?

Ani náhodou. Nemusím zvyšovat hlas, nemusím ani vyhrožovat, ani rozdávat špatné známky, ale vždycky jsem měla respekt. Je to zvláštní, asi tam musí být vybudován vztah nějaké důvěry. Oni to potom ocení a nechtějí učitele zklamat.

Jak vašim žákům jdou předměty, které vyučujete?

Právo je hodně těžké, kriminalistika je hodně baví. Ale je to opět o přístupu k žákům. Jsou studenti, kteří se chtějí učit, anebo musíme hledat nějaké cestičky, aby se k tomu přinutili.

Máte nějaké své osobité metody pro výuku?

Ani ne. Chci, aby studenti komunikovali, aby se snažili látku pochopit a zpracovat. Snažím se je vést k samostatnosti. Čím dál víc cítím, že žáci nechtějí mluvit, takže se snažím, aby se uměli vyjadřovat slovy.

Proč jste se rozhodla pro toto povolání?

Bylo to mé přání, když jsem chodila na základní školu – ostatně většina holek si hrála na učitelky. Postupem času člověk hodnotí, k čemu má dispozice a k čemu tíhne. V mé povaze je starat se o druhé a myslím si, že to by měl mít v sobě každý učitel.

Litovala jste někdy toho rozhodnutí?

Nikdy. I když třeba bylo ze strany nadřízených zle, tak mě podrželi studenti. To je pro mě největší opora a odměna.

Při takto vypjatém sociálním nasazení, které do toho vnášíte, zase hrozí určité vyčerpání. Jak tomu čelíte?

Člověk musí nějak relaxovat, aby si odpočinul a vykompenzoval si to vypětí něčím jiným a znovu nabil svoji energii. Pro mě je to rodina, mám ráda zvířata – máme kočky, psa, plný dům zvířat – baví mě bytová a zahradní architektura, příroda, jízda na kole.

Kdybyste teď hned mohla něco změnit ve školství, co by to bylo?

Chtěla bych, aby učitel byl opět vážený občan. Kdysi to něco znamenalo a přistupovali tak k tomu i rodiče žáků, a to kdyby se vrátilo, bylo by jedině dobře. Ale opět to je jen o kvalitě učitele.

A co byste ministrovi doporučila, jakmile se stanete jeho čestnou poradkyní?

Upřímně, vůbec netuším, co tato funkce obnáší. Pozvednout úctu k učitelskému povolání je asi dlouhodobý proces a v současnosti se to pravděpodobně odvíjí od ekonomické situace. Učitel by měl být řádně ohodnocen, aby kvalitní učitelé neutíkali k jiným profesím. A měl by dostat ze strany nadřízených nějaké to ocenění, když dělá svou práci dobře.

V čem vás ta soutěž obohatila?

Připadám si jako Alenka v říši divů. Určitě obohatila vztah s mojí třídou, který nabral naprosto jiné parametry. Poznala jsem také spoustu úžasných lidí, kteří dělají dobrou věc a dělají to proto, aby ocenili práci učitelů. Toho si vážím, protože do toho investují svůj čas, svou energii, a ne vždy je to jednoduché.