Když ministerstvo školství přišlo s nápadem, že část výuky učňů se přenese do firem s moderním vybavením, takže by žáci čerpali zkušenosti přímo na place, zdálo se to jako logické řešení. Země uplatňující tento tzv. duální systém se s nezaměstnaností mladých lidí potýkají mnohem lépe. Záleží ale na celkovém nastavení.

Ve svých rysech se návrh ministerstva podobá nejvíce systémům v zemích jako Německo, Rakousko nebo Švýcarsko. Různé systémy učňovství popsala ve Zpravodaji Národního ústavu pro vzdělávání Anna Konopásková.

V Německu je duální vzdělávání zakotveno v učebních řádech, které se určují pro každé nové povolání. V průměru se jedná o tříleté obory, učeň si zachovává učňovský status a za odvedenou práci na pracovišti je odměňován jakýmsi kapesným. Žáka na pracovišti, tedy ve firmě, zaškoluje a vzdělává pracovník daného podniku. Možná právě proto v Německu duální vzdělávání funguje, ale třeba v Anglii ne.

Vysoký plat odrazuje firmy

Britský model je spíše odstrašující. Vlády levice i pravice přispěly svou troškou, ale zbyla jen přebujelá administrativa a málo funkční systém, v němž jen 60 procent učňů je mladších 25 let. Zásadním nedostatkem je fakt, že se nepodařilo vzbudit u firem zájem učně vzdělávat.

Firmy dodnes nemají záruku, že investice do prvního zaškolovacího ročníku se jim vrátí. V britských zemích vyjma Skotska totiž trvá učňovské vzdělávání průměrně jen dva roky, a tedy i úroveň kvalifikace je nižší. Vzdělání na pracovišti navíc zajišťují mistři zvenčí. Učňové jsou de iure zaměstnanci a dostávají poměrně vysokou mzdu.

Srovnání podílu profesního vzdělávání s nezaměstnaností (v %)
ZeměPodíl žáků na SOŠPodíl žáků na SOU Míra nezaměstnanosti ve věku 15–24 let
Estonsko33 1 33 (2010)
Finsko 40 20 21,4 (2010)
Dánsko 48 99 11,2 (2009)
Německo 57,5 74 9,9 (2010)
Rakousko 80 45 8,8 (2010)
Nizozemsko 68 30 4,9 (2009)
Francie 44 29 22,5 (2010)

V důsledku toho vzdělává učně jen čtyři až osm procent zaměstnavatelů. Naproti tomu v Německu jich je 25 až 30 procent. Dobrou zprávou pro ČR v tomto ohledu je, že s žádostí o duální vzdělávání přišli samotní zástupci firem. I když i tento fakt zavdává důvod k pochybnostem.

Privatizace učňů?

V ČR se zahnízdily různé fobie z rozprodávání veřejného prostoru. I v případě duálního vzdělávání nejeden skeptik větří snahy průmyslových a betonářských lobby o privatizaci učňovského vzdělávání. Učiliště by třeba mohlo na základě smlouvy dodávat jedné firmě levnou pracovní sílu v podobě zatím nekvalifikovaných pracovníků.

V praxi by asi hodně záleželo na tom, jak by ony smlouvy vypadaly. Například v Maďarsku může smlouvu sjednat škola, ale i učeň. V Austrálii jsou zase mzdy učňů stanoveny kolektivní smlouvou.

Ale prim by zde měl hrát stát, jenž by přesně určil podmínky, za nichž by duální vzdělávání probíhalo. V Německu mají učební řády povahu právní normy a díky nim je například vyloučeno, aby firmy přizpůsobovaly přípravu učňů na pracovišti užším potřebám podniku.

Nezavřít si vrátka

Ministerstvo se nechalo inspirovat německým modelem zřejmě proto, že v těchto zemích je nezaměstnanost mladých lidí poměrně nízká a i v zemi s tradičně průmyslovou výrobou by po takovém typu vzdělání poptávka měla být.

Jenže Češi jsou obecně vůči učilištím dosti odtažití. Rodiče se obávají, že by svým dětem zapověděli cestu ke kvalitnějšímu vzdělání, a i některé názory odborníků volají spíše po rozvíjení kompetencí a širších dovedností u mladých lidí než je příliš úzce zaměřovat už v adolescentním věku.

Ve Švédsku se každá střední škola nazývá „gymnazieskola“. Každý žák si může vybrat jeden z 18 vzdělávacích programů, přičemž v rámci šesti z nich se může připravovat na studium vysoké školy, ostatní jsou učňovské a středně odborné, ale po jejich absolvování dostane diplom a může pokračovat na univerzitě. Takže výučním listem nic končit nemusí.

A i ministr Petr Fiala ujišťuje, že duální vzdělávání se spustí naostro až tehdy, když bude učňům zajištěna dostatečná míra obecného vzdělání, aby si předčasně nezavírali vrátka.