Především, mořský koníček je ryba. Patří do čeledi jehlicovitých (Syngnatidae), dlouhých štíhlých rybek s prodlouženými trubkovitými ústy. Koníčci (Hippocampus) spolu s dalšími dvěma příbuznými rody řasovníků (Phycodurus a Phyllopteryx) tvoří zvláštní skupinu, extrémně přizpůsobenou životnímu prostředí. Jejich málo ohebné tělo, pokryté často tvrdými destičkami, se více nebo méně výrazně zkroutilo do tvaru písmene S a často „obrostlo“ členitými výrůstky.

Nejmenší druhy měří necelé dva centimetry, největší dorůstají 30 centimetrů. Mezi rybami jsou vybaveni unikátní vlastností – chápavým ocasem. Tím se přidržují vodních rostlin, korálů a řas, aby mohli takřka nehybně číhat na kořist. Nedokážou totiž plavat zdaleka tak rychle a obratně jako jiné ryby, zato díky víření hřbetní ploutví se dokážou pohybovat s vysokou přesností. Loví plankton a drobné korýše, které nasávají dlouhými ústy se srostlými čelistmi.

Líní lovci ze zálohy

Koníci přes svou zdánlivou neohrabanost dokážou být úspěšnými lovci. Pomáhá jim k tomu koňovitá hlava a esovitě prohnuté tělo. Vysvětlení nedávno publikoval belgický vědec Sam van Wassenbergh z univerzity v Antverpách. Všiml si, že v porovnání s vývojově staršími jehlami dokážou mořští koníčci nasát kořist z větší vzdálenosti. Zatímco jehly se k vyhlédnuté kořisti pomalu přibližují, koníčci se plížit nemusí.

Wassenbergh matematicky modeloval sací výkon obou skupin a zjistil, že u koníčků je větší díky zahnutému tvaru jejich těla těsně za hlavou. „Koníčkům stačí zvednout hlavu vzhůru, napřímit ji, takže se konec jejich tlamky dostane blíž ke kořisti,“ napsal ve studii v časopise Nature Communications.

„Evoluce je přivedla k tajnějšímu způsobu života,“ vysvětlil. „Uspěli v konkurenčním boji o potravu, protože mohli zůstat nenápadnými lovci ze zálohy, kteří dosáhnou na větší vzdálenost než jejich příbuzní, jejichž pohyb mohl kořist vyplašit.“ Koníčci nehybně sedí, pevně přichyceni ocasem a dokonale maskováni, takže kořist nic netuší do poslední chvíle, kdy už je na útěk pozdě.

Malý velký cestovatel

Přes svou titěrnost jsou mořští koníci houževnatí tvorové. Existuje o tom jeden mimořádný, ale výmluvný důkaz, zaznamenaný koncem roku 2009 v časopise Journal of Fish Biology.

Při průzkumu mořské fauny u Azorských ostrovů britsko-portugalský tým odchytil nezvykle vypadajícího mořského koníka. Nezdál se být jedním ze dvou tamních druhů, a tak jej podrobili analýze DNA. Potvrdila, že nejde o koníčka mořského Hippocampus guttulatus ani o koníčka obecného Hippocampus hippocampus, kteří žijí u evropského pobřeží a ve Středozemním moři, ale o koníčka vzpřímeného Hippocampus erectus. Ten ale žije výhradně podél atlantického pobřeží Ameriky a v Karibském moři.

„Bylo to obrovské překvapení najít tak malého tvora pět tisíc kilometrů od míst, kde žije,“ řekl Paul Shaw z londýnské univerzity Royal Holloway.

Vědci vyloučili, že by šlo o jedince, kterého do moře vypustil nějaký akvarista. Na takový přístup je chov mořských koníků příliš náročný i pro zkušené chovatele. Přiklánějí se k názoru, že i když jde o relativně velký druh, dorůstající 15 centimetrů, nepřeplaval obrovský oceán vlastní silou, ale spíše jako nedobrovolný „černý pasažér“ na trsu mořské trávy nebo chaluh.

Shawova kolegyně Lucy Woodallová totiž popsala už několik příkladů, kdy byli mořští koníci nalezeni daleko na volném hlubokém moři, přichyceni na plovoucích rostlinách, vytržených bouří z mělčin.

Těhotní samečkové

Mořští koníčci mají ještě jednu unikátní vlastnost – mladé odchovává sameček. Po složitých námluvních tancích samička vypustí do vody jikry (u malých druhů třeba jen několik, u větších až 1500), které samec oplodní a ukryje do jakéhosi vaku na vlastním břiše (u řasovníků je „zavěsí“ na vlastní ocas).

Tam je vyživuje kyslíkem a hormonem prolaktinem. U některých druhů „těhotného“ samečka samička každý den „kontroluje“, jak studií v Science dokumentovala ichtyoložka Susan Miliusová. Obecně však mořští koníčci nejsou monogamní, některé druhy se dokonce třou skupinově. Po několika týdnech pak sameček „porodí“ malé, samostatného života schopné koníčky.

Zvláštní rozmnožovací strategii vědci připisují skutečnosti, že jde většinou o velmi malé tvory. Vyprodukování jiker stojí samičku mnoho energie, protože u mnoha druhů jikry představují až třetinu objemu těla. Kdyby se po vytření ještě měla starat o jikry, znamenalo by to prodloužení energeticky náročné životní fáze a tím odsunutí dalšího reprodukčního cyklu. Jestliže se péče o potomstvo rozdělí na oba rodiče, může k dalšímu tření dojít dřív.

Nikdo neví, kolik jich je

Koníčci jsou doma zejména v tropických mořích, ale žijí i v chladnějších vodách. Tři druhy obývají Středozemní moře, další žijí ve vodách kolem Velké Británie. Jsou to teritoriální živočichové, ovšem zatímco samečci jsou „usedlí“ na ploše kolem jednoho metru čtverečního, samičky se pohybují v mnohonásobně větším okruhu.

Životní podmínkou pro ně však je síť vhodných záchytných bodů – korálů, vodních rostlin či mangrovníkových kořenů. Věda zná asi pět desítek druhů koníčků a jen několik druhů řasovníků. Žijí totiž velmi skrytým životem, a tak pozornosti ichtyologů unikají.

Zřejmě pro svou bizarnost jsou mořští koníci vyhledávanou surovinou pro orientální medicínu, v řadě přímořských zemí jsou častým suvenýrem. Nikdo neví, jaký to má dopad na jejich populaci – v ochranářském světě se pro takové případy užívá výrazu „nedostatečná data“. Obecně se soudí, že na jejich populace musí negativně působit řada lidských aktivit – vedle likvidace pobřežních močálů a ústupu korálů nepochybně i rozvoj sportovní a rekreační mořeplavby.

Kdo mě živí?

Smutný případ popsal předloni Steve Trewhella z britské Nadace ochrany přírody. Na oblíbené výletní lokalitě Studland Bay v jihoanglickém hrabství Dorset, kde byly v roce 2004 poprvé nalezeny hned dva druhy koníčků – Hippocampus guttulatus a H. hippocampus, našel na porostu vodních rostlin rodu Zostera čtyři desítky těchto nenápadných tvorů. Podle odhadu polovinu z nich tvořili „těhotní“ samečkové.

„Mnoho potápěčů mořského koníka v jeho přirozeném prostředí nikdy neuvidí, tohle je mimořádné místo,“ řekl serveru BBC. Při potápění si ale všiml, jak se plocha zarostlá kobercem mořské trávy za ty čtyři roky zmenšila. Zanáší ho písek z pláží a trhají kotvy stovek malých člunů. Nejotřesnější však bylo setkání s majitelem pobřežního hotýlku, kam Trewhella zašel, protože ho přilákal velký mořský koník na průčelí budovy. Šéf hotelu se pyšnil tím, že k jeho podniku může přirazit a zakotvit každý rybář či výletník s lodí.

„Hlavní je pro mě zákazník, ti malí tvorečkové v mořské trávě kolem mě neuživí,“ namítl na ichtyologovu poznámku, že široké kotviště ničí životní prostředí mořských koníků, kteří jsou v Británii chráněni zákonem. Trewhella a Nadace se obávají, že bez důsledné ochrany bude tato unikátní lokalita během několika málo letních sezón pro mořské koníky ztracena.