Článek
A hned jednu doporučuje: U Rudolfina. Bodejť by ne. Je hned vedle Filozofické fakulty UK v Praze, jejíž katedra bohemistických studií zajišťuje cizincům jazykové kurzy. V případě Číny na základě meziministerské dohody. Chodí prý ale i do Karlína a bůhví, kam ještě.
„V Číně není pivo tak hořké, je sladší, a v Česku je silnější,“ přidává se Václav. Jedno píďo – jak se v čínštině říká pivu – mizí pomalu také ve Zlatě. Druhé už ale odmítají. Na otázku, kolik jich při týdenním večírku vypijí, René po malém zaváhání odpoví: „Tak čtyři.“ Způsobná odpověď. Těžko odhadnout, jak vypadá skutečnost.
Je jich sedmnáct a přiletěli do Prahy na dva semestry. Jak bývá zvykem, každý Číňan dostane nějaké české jméno. René (25) je vlastně Tchao Žuej z Pekingu, Václav (20) se jmenuje Wang Čchi-an a pochází z provincie Šan-tung a Zlata (20), vlastním jménem Wang C´-jie, je také z čínské metropole.
Pedagogové z Pekingu chodili k Tygrovi
Semestr na FF UK začínal v říjnu. O vízum na ambasádě ČR v Pekingu zažádali v září, ale museli prý dva měsíce čekat. Přiletěli tedy až v listopadu. Nestěžují si, jen konstatují. Hodiny češtiny teď dohánějí. Například povídáním si v restauraci u koleje Hvězda.
Jejich alma mater se nazývá Pekingská univerzita zahraničních studií a je to významná instituce: zajišťuje výuku téměř 50 světových jazyků. Její katedra evropských jazyků a kultur nabízí jako jediná v Asii dokonce i studium slovenštiny. Češtinu jako jediná v Číně.
Dnes se ale čeština učí i jinde – v zájmových kurzech nejenom v Pekingu, ale též v Šanghaji (podobně jako u nás čínština v nejrůznějších jazykovkách pro veřejnost).
Pedagogové na univerzitě v Pekingu studovali kdysi také v Praze a ti starší dodnes vzpomínají, jak chodili do hospody U Zlatého tygra a okukovali Bohumila Hrabala. Řadí se k nim i vynikající bohemista profesor Cchun Lin, penzista, který sám sebe hrdě označuje titulem prdůch. Spolu s Ču Wej-chuem je hlavním autorem Nového česko-čínského slovníku, vydaného roku 1998 v Pekingu (celkem přes 1530 stran). Zúčastnili se též Che Lej (teď žije v Praze), Li Mej, Sü Če a další.
Na pekingské bohemistice začínala i známá čínská zpěvačka Sung Feng-jün, řada diplomatů (včetně exvelvyslankyně Chuo Jüčen a pánů tajemníků), či novináři, kteří tu dnes působí.
Takže nynější studenti jsou jejich věrní následníci. Jak vysvětlují, bakalářské studium češtiny trvá v Pekingu čtyři roky a magisterské šest let. Otevírá se každé čtyři roky, ale od letošního září to má být už jednou za dva roky.
Že by za Velkou zdí tak stoupal význam češtiny? Pravda je, že velvyslanectví ČLR v Praze o diplomaty znalé češtiny nemá nouzi. Velká výhoda, kterou jí lecjaká jiná ambasáda může závidět.
René studuje na magistra a je v ČR už popáté. „Mám rád Českou republiku, a když mám šanci, proč ne?“ směje se. Na gymnáziu studoval němčinu, přidal si dokonce latinu. Rychlý zkušební dotaz zvládne, ani nemrkne. „Laudó, laudás, laudat…“ odříkává indikativ prézentu.
„Na střední škole jsem už četl Haška a Kunderu, na vysoké jsem pak poznal Hrabala, Klímu a Seiferta,“dodává.
Jak říká, čeština je hodně odlišná od čínštiny psané znakovým písmem. „Například pokud jde o výslovnost, v čínštině vůbec nemáme r a ř, musel jsem cvičit téměř měsíc, než jsem dokázal obě písmena vyslovovat. Čínský jazyk také není ohebný jako čeština či jiné slovanské jazyky. Co je skloňování? Co je časování? A proč ty pády?... Doteď, když mluvím česky, tak musím stále myslet na koncovky,“ zmiňuje složitosti René.
Václav a Zlata jsou zatím ve druhém ročníku, ale už u nás také pobyli. Rádi vzpomínají na letní bohemistický kurz v Dobrušce či Brně. Jména českých nebo moravských měst, které během exkurzí navštívili, sypou jako z rukávu.
Na otázku, proč si vybrali právě češtinu, odpovídají zhruba stejně. Chtěli se učit jazyk, chtějí poznat svět. „A Praha je tak známá a krásná,“ ujišťuje Zlata. Jak říká, naučila se tancovat polku, umí také zazpívat písničky Vyletěla holubička nebo Okolo Hradce.
Pochvalují si, že v Praze je lepší vzduch než v Pekingu a že u nás proti Číně není taková tlačenice. Metropole největšího automobilového trhu na světě je doslova přecpaná auty a kdo navštívil Čínu, podobné poznámce rozumí: takový smog a suchý, nepříjemný vzduch jako v Pekingu asi moc světových velkoměst nemá. Jinak samozřejmě: deset miliónů obyvatel proti 1,3 miliardy – to je poznat.
Už vědí, co je buchta a koláč
České jídlo studentům chutná, jen ho označují za příliš těžké. „V Číně jíme více zeleniny,“ podotýká Václav. „Rádi jsme poznali, co je to například buchta nebo koláč. Doma jsme se to učili jako slovíčka, ale neuměli jsme si pod tím nic představit.“
René zmiňuje jednu zvláštnost. „Studentská menza v Číně nabízí jídlo celý den – od snídaně až po večeři. Tady v Čechách je to jen oběd bez víkendů. Není to špatné, ale je to rozdíl,“ dodává.
Zajímavé je, že čínské restaurace nebo bistra u nás jim připadají všechny stejné. V tom se shodují s českými milovníky této asijské kuchyně. Zdá se, že se čínští kuchaři snaží tolik přizpůsobit chutím českého strávníka, až se z toho ta „pravá čína“ jaksi vytratí.
Podle čínského lunárního kalendáře právě začíná Rok zajíce a René, Václav a Zlata si připravují slavnostní jídlo sami. „Nakoupili jsme jako dekoraci také čokoládové zajíce. Víme, že se u vás dávají k Velikonocům, ale nám se výborně hodí i k čínskému Novému roku,“ směje se tentokrát Václav.
Jsou evidentně spokojení, líbí se jim u nás. Když nadejde čas se rozloučit, Zlata se omluví: „Ráda bych si odskočila.“ Místní by to neřekl lépe. Z české konverzace by si zasloužila jedničku, nejlépe dvakrát podtrženou.