„Bylo to jako ve vědě už tolikrát – čirá náhoda,“ vzpomíná Mirian Hay-Roeová na svůj objev v časopise Journal of Insect Behavior. „Neměla jsem v úmyslu zkoumat zvukové komunikace motýlů. Prostě jsem si všimla, že vydávají zvuk,“ přiznala entomoložka ze zemědělského institutu University of Florida, která před několika lety jako první popsala zvukové signály pestrých středoamerických baboček z podčeledi perleťovců Heliconiinae.

Sotva slyšitelné hádky

Hay-Roeová studovala pralesní hmyz ve velkém univerzitním skleníku.
Její kolegyně tam zkoumala modrobílé perleťovce Heliconius cydno: jejich potravu – pyl z květů – a hromadné nocování na stromech. Perleťovci v prostoru dominovali a Hay-Roeová si kolegyni postěžovala, že zahánějí ostatní druhy.

Všimla si, že při pronásledování jiných druhů vydávají tichounký cvakavý zvuk, cvakají na sebe, když se potkají v letu, a „baví se“ i před nocováním v hejnu na stromě.
„Když jsem se s tím svěřila kolegům, měla jsem z jejich reakce dojem, že si myslí, že blázním,“ říká Hay-Roeová. „Nikdo si toho nevšiml, protože to bylo cvakání opravdu slabé, ale když jste se soustředili, bylo slyšitelné docela zřetelně.“

Vyzbrojena obyčejným kazetovým magnetofonem a spoustou trpělivosti chodila za perleťovci po skleníku a nahrávala jejich cvakání. Záznamy pak s kolegou Richardem Mankinem přehrávali, třídili a analyzovali. Na rozdíl od studie z roku 1967 nenašli na křídlech motýlů uším podobné struktury a sami neobjevili ani orgány, které by zvuky vyluzovaly. Měli však v rukou jasně vypovídající zvukové nahrávky. Oba vědci předpokládají, že perleťovci zvuky vydávají cíleně, a proto soudí, že slouží ke vzájemné komunikaci.

Slovník motýlštiny je zatím kratičký

Hay-Roeová nevytvořila žádný „slovník motýlštiny“, ale z kontextu chování a z frekvence zvuků vyvodila, že jde o zastrašovací signály, sloužící k vymezení teritoria. Entomoložka našla i vysvětlení pro to, proč se zmíněná starší studie nezmiňuje o motýlích zvucích.
„Skleníky jsou chlazeny poměrně hlučnými ventilátory, takže kolegové motýlí zvuky prostě neslyšeli. Mohlo jít také o nedostatečnou citlivost tehdejších záznamových přístrojů,“ uvedla.

Pravděpodobnější důvod je však ve ztrátě schopnosti vydávat zvuky u samotných motýlů, chovaných v umělých podmínkách. Hay-Roeová prokázala, že z přírody odlovení motýli schopnost „mluvit“ ztratili už po třech měsících života ve skleníku a nová generace schopnost už vůbec neměla.

Už v roce 1874 geniální Charles Darwin vyslovil domněnku, že jiný babočkám příbuzný rod Hamadryas z podčeledi Biblidinae, který vydává zřetelně slyšitelné zvuky, tak vábí samičky ke kopulaci. Pozdější pozorování ale prokázalo, že tito motýli „cvakají“ téměř výhradně když jsou vyrušeni, a entomologové usoudili, že jde o zastrašovací, obranné signály. Koncem minulého století vědci zjistili, že hamadryasové mají uším podobné orgány, schopné registrovat zvuky vydávané jedinci stejného druhu.

„Nikdo se zatím neodvážil kategoricky tvrdit, že motýli užívají zvuku ke komunikaci, ale
víme, že umějí zvuky vydávat i registrovat,“ tvrdí Jayne Yacková z Carleton University v kanadské Ottawě. „A to je docela pádný argument pro existenci komunikace.“ Poslední výzkumy ale ukazují, že schopnost komunikovat mezi sebou se v motýlí říši neomezuje jen na dospělce.

Nikdo se zatím neodvážil kategoricky tvrdit, že motýli užívají zvuku ke komunikaci, ale víme, že umí zvuky vydávat i registrovat.

Housenky varují vetřelce

Běžné housenky motýlů srpokřídleců (Drepana arcuata) z čeledi srpokřídlecovití (Drepanidae) se živí listím olší a bříz. Když se z původního chomáče jednotlivé kusy rozlezou po stromě, každá housenka obsadí jeden list. Na něm zůstane, dokud ho celý neožere. Pak se vydá dál. To ale není nijak jednoduché, protože listy už jsou obsazené.
Larvy motýlů jsou sice většinou býložravé, ale o potravu soupeří, a tak by za normálních okolností při střetu následoval souboj.

Srpokřídleci však dokážou vetřelce varovat, aby se na jejich list nepokoušel dostat. Nedokážou vydávat skutečné zvuky, ale přesto své vlastnictví listu inzerují „sdělením“. Entomologové z kanadské univerzity Carleton a jejich američtí kolegové z University of Florida zjistili, že k této výstražné komunikaci používají housenky sprokřídleců výrůstky na zadečkových článcích těla.

„Jsou to opravdu pozoruhodní tvorové,“ napsala Jayne Yacková v článku v letošním dubnovém vydání magazínu Nature Communications. „Vyvinuli si komplexní systém vibračních signálů, které vydávají pomocí výrůstků z přeměněných nohou.“
Housenky těmito výrůstky drhnou o list, což vydává slabý škrabavý zvuk. Ten je ale dost silný, aby jej vetřelec zaregistroval.

Nohy místo hlasivek

„Když housenka hodující na listu tento zvuk vydá, další housenka se na něm už neusadí,“ dodala Yacková. „Je to, jako by říkala ,Tady jsem já, jdi pryč, ten list je můj’.“.
Entomologové zkoumali, zda se tento způsob varovné komunikace vyskytuje i u příbuzných druhů. Sestavili proto evoluční žebříček starších a mladších druhů.

Zatímco vývojově starší, vzdálenější druhy potravní konkurenční vztahy řešily spíše přímou hrozbou, výhrůžným postupem nebo i soubojem, příbuznější mladší druhy už vykazovaly schopnost protivníka varovat škrábáním výrůstky z přeměněných nohou.
Podobný mechanismus mají i vzpřímenky, motýli z rodu Caloptilia. Jejich housenky, které „své“ listy na třešních umí charakteristickým způsobem srolovat, zahánějí vetřelce vibracemi.

Autoři studie upozornili na zajímavou paralelu užití nohou k varovné komunikaci u řady jiných živočichů, počínaje bubnováním tlapami u klokanů po hrabání kopyty u býků.