Článek
Poslední výstava v Zeleném domečku v letošním roce představuje fotografickou poctu krajině Policka, kterou svým objektivem zaznamenal Oldřich Jenka. Expozice vypovídá o pokoře fotografa, která ovšem ve finálním sdělení zdůrazňuje, že tuto krajinu si snad ani nelze nezamilovat. Pražská písničkářka Jana Šteflíčková jednou o Policku řekla: „Tenhle Kraj je jako Boží dlaně.“
Snímky Oldřicha Jenky vypravují příběhy, zakotvené v půdě, v dřevě stromů, ve skalách či v oblacích. Ke svému sdělení nepotřebují podobenství nebo složitě vysvětlovanou myšlenku konceptuálního projektu. „Slova“ kraje jsou sice prostá, ale díky tomu srozumitelná i bez výkladového slovníku nebo slovníku cizích slov.
A kouzlo fotografií krajiny spočívá v tom, že si každý z návštěvníků může jejich „slova“ přeložit do osobní člověčiny, která je srozumitelná právě jemu. Ale je potřeba mít stále na paměti, že tohle všechno je způsobeno autorovým přístupem. Vstupuje jakoby po špičkách, jakoby nechtěl rušit či narušovat a s citlivostí umělce a pokorou člověka pořizuje „pouhé“ záznamy světa kolem sebe. Na chvilku nahlédne kamsi za oponu, aby potom nabídl ostatním to, co tam zahlédl.
Na fotografiích Oldřicha Jenky můžeme najít stopy potu našich předků, kteří obdělávali pole a stavěli mosty, cesty a silnice; stejně jako můžeme obdivovat netknutou krásu skal a lesů, kterých se lidská ruka ještě nedotkla. A mezi tím se vznáší nadčasová barevnost svítání a západů slunce, mrazivá modrost sněhu a odhalený prostor zdánlivého prázdna.
Tato komplexnost může evokovat představu, že se nemusí nutně jednat o krajinu Policka, ale že je zde popisována Krajina jako taková. Ale bez důvěrné znalosti místopisu, by nemohl fotograf zaznamenat právě tyto věci, popsat právě tyto skutečnosti.
A díky tomu se musí nutně jednat o Policko, protože autor je srostlý se „svým“ krajem a i přes skutečnost, že odhaluje samotnou podstatu Krajiny jako takové, nemůže nezdůraznit fakt, že se jedná o Policko. Ale skrze Policko lze definovat Krajinu jako takovou a to, že tuhle skutečnost dokáže Oldřich Jenka předat návštěvníkovi výstavy, je dokladem jeho umění a poctivosti, se kterou ke své práci fotografa přistupuje.
