Zaniklé obce ožily alespoň v rámci výstavy aneb Tři šumavské katastrofy

V úterý 27. ledna byla v Žihobcích slavnostně zahájena výstava s názvem Zaniklé obce na Šumavě. Několik desítek dobových fotografií ze soukromé sbírky Emila Kintzla zaplnilo jeden výstavní sál Muzea Lamberská stezka a přilákalo hned první den přes sto návštěvníků.

Emil Kintzl žije na Šumavě od roku 1939. I když je mu přes osmdesát let, stále aktivně sportuje a na svoji milovanou Šumavu nedá dopustit.

Jak při vernisáži výstavy uvedl, Šumava zažila tři velké katastrofy. První se odehrála v letech 1938 - 1939, kdy se odsunem českého obyvatelstva z pohraničí narušila kontinuita dlouhodobého vývoje této oblasti.

Přišla válka a po ní další rána. Tentokrát odsun německého obyvatelstva. Tím došlo k vylidnění míst, která měla svoji kulturu, tradice a zvyky.

Asi největším zásahem pak bylo vytvoření rozsáhlého vojenského prostoru, který přinesl definitivní zkázu. Vojsko zcela změnilo ráz této části Šumavy. Vesnice srovnané se zemí, zničené historické památky, neustálé a hlavně nesmyslné manévry.

Emil Kintzl na několika příkladech ukázal, jak rozvinuté byly některé šumavské obce. Sklárny, hospody, hotely, řemesla, upravená políčka, bohatý kulturní život, udržované církevní stavby. To byla ta původní Šumava, která také přitahovala turisty. Těm nikdo nenařizoval, kam mohou či nemohou chodit, jak je tomu dnes. 

Po vytvoření vojenského prostoru se velká část Šumavy uzavřela a obce  jako Stodůlky, Zhůří, Hůrka, Dobrá Voda a mnoho dalších byly vymazány z mapy.

Prášily měly štěstí. Nebyly zničeny úplně. Zdejší kostel byl využíván jako kino, kulturní dům či skladiště. V roce 1979 byl proveden jeho odstřel. S touto výraznou dominantou zmizel i kus historie.

Armáda se nezastavila opravdu před ničím. Například v Hůrce vojáci vytahali ze zdejší kaple rakve, mnohdy velice cenné, a tyto rozstříleli a zničili. A s ostatky si také nedělali žádné starosti. Totalitní režim neměl úctu k živým, natož pak k mrtvým lidem. Boží mlýny ale mlely asi rychleji, protože podle Emila Kintzla velitel a několik dalších vojáků, kteří se na tomto hanobení podíleli, brzy zemřeli.

Při poutavém vyprávění Emila Kintzla a prohlížení starých fotografií si člověk uvědomí, jak byla Šumava krásná, udržovaná, přiměřeně využívána, ale rozhodně nezneužívána k nesmyslným projektům a pokusům. Lidé s ní žili ve vzácné a úžasné symbióze. Věděli, že jí nesmí ubližovat, protože je jejich živitelkou. Byla jejich domovem, o který se náležitě starali. A to dnešní Šumavě chybí.