Článek
Tomáš Valík pochází z Opavy, kde se 22. prosince 1964 narodil. Vyrůstal v areálu psychiatrické léčebny, kde oba rodiče pracovali. V Opavě vystudoval i střední školu, poté začal studovat herectví v Praze, kde už zůstal. Prvním filmem, ve kterém se objevil, byla komedie režiséra Petra Tučka Copak je to za vojáka... (1988).
„S Petrem Tučkem jsme se poznali v roce 1987,” vzpomíná Tomáš Valík, který v době natáčení studoval pražskou DAMU. „Byla to v podstatě taková malá vojna vměstnaná do dvou měsíců. Petr prý původně studoval i nějakou vojenskou školu, a tak jsme měli při natáčení někdy pocit, že ji chce dopřát i nám. Prošli jsem si miniparagánským výcvikem se vším všudy. A jelikož jsem se na vojnu nikdy nedostal, jsem mu za tuto skutečnost nevýslovně vděčný...”
Své první hlavní role se dočkal v koprodukční pohádce režiséra Ludvíka Ráži O Janovi a podivuhodném příteli (1990), ale výraznou roli - prince Ivalda - měl i v italské pohádkové sérii Princezna Fantaghiró (1991, 1992), kterou na několika místech v Česku točil režisér Lamberto Bavi.
V tuzemsku pak dostal několik pěkných rolí například v seriálu Údolí bílých králů (1991) anebo v kostýmním dramatu Řád (1994). I když měl řadu dalších nabídek, v polovině 90. let se z Česka zcela záměrně vytratil - prý si potřeboval vyčistit hlavu. Cestoval po Americe a Kanadě, podíval se do Ruska. Domů se vrátil kolem roku 2000 a od té doby se věnuje opět herecké profesi.
Nějakou dobu učil herecký projev na pražské taneční konzervatoři Duncan Centre, ale také si zahrál jednu z hlavních rolí v italském seriálu La Citadela (2002). Příležitostí pracovat v zahraničí měl ještě několik, zatímco české publikum ho mohlo vidět v televizních seriálech Rodinná pouta (2004 - 2005), Pojišťovna štěstí (2004 - 2005), Ulice (2006 - 2014) nebo v jedné z epizod Kriminálky Anděl (2012).
I když se během let věnoval hodně i divadlu, v pevném divadelním angažmá nikdy nebyl. „Jsem typ člověka, který potřebuje mít k životu alespoň vnitřní pocit, že vše, co činím, rozhoduji na základě nejlepšího přesvědčení, a tento pocit "osobní umělecké svobody" by mi ve stálém angažmá asi scházel. V trvalém angažmá jsem nikdy nebyl, i když jsem v letech 1992 - 1995 hostoval v pěti inscenacích Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Byly to čtyři roky příjemných setkání s velice zajímavými a moudrými lidmi a povzbudivá pracovní zkušenost,” tvrdí herec.
K zajímavým Valíkovým hereckým kreacím patří rozhodně i postava Vojáka ve hře Roberta Patrika Kennedyho děti. Inscenace, kterou režíroval Alexander Minajev, byla uváděna tři sezóny v pražském Rubínu.
Divadelnímu světu se Tomáš Valík nevyhýbá dodnes, i když hodně volného času dává už nějaký čas koníčku, kterým je fotografování. Zabývá se především černobílou fotografií a na svém kontě má už několik výstav po celém Česku.