Článek
Centrum Prahy již dávno nepřipomíná provinční město jako vystřižené z Gogolova Revizora. Václavské jako kdyby plynule přešlo ke Staroměstskému náměstí s chapadly zasahujícími na Národní třídu i na Příkopy.
Stánky nazdobené, nasvícené, vůněmi se halící, tedy povětšinou, různosti nabízející. Do toho občas pouliční muzikanti, pár kejklířů a v tom tartasu a mumraji čerti, čertíci, čerťouni, ďáblice, pekelničky, rohaté tu červenými blikajícími výrůsky na makovičkách, tu jiným špičatým arsenálem podomácku zhotoveným. Obchodníci pouliční zareagovali pružně, růžky nabízeli téměř na každém rohu.
Mocností pekelných ku božským bylo nepočítatelně více, s brky na zádech se jich moc netáhlo. A dětem svítily oči více než rohatým rohy, málokteré se bálo, pláče slyšeti téměř nebylo, sporadický vzlyk zanikl v recitaci básniček.
I cizinci pleti jiné ratolesti ku Mikuláši nastrkovali, takže bělovous musel vyslechnouti i slova jazyka mu povětšinou neznámá. Staroměstský rynek bublal jako tyglík alchymistův, davem jste se tu museli od stánku ku stánku prodírat, přitom si měšce hleděti, by vám ho lapka nějaký od pasu neodřízl. Strom vánoční je nádherný a na pozadí Tejna či radnice nic velkolepějšího v zemi české není. I tu se Mikulášům a jeho doprovodu dařilo.
Vše v girlandách světel a vůni utopeno, škoda že trochu sněhu nebesa nedodala, pak by pohádková iluze byla dokonalá. To ani světec zařídit nedokázal.
