Hlavní obsah
Prof. Jiří Beránek, vedoucí ateliéru Socha a prostor, který vede na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity (ZČU) v Plzni Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková

V oboře hradu Klenová vznikla landartová stezka. Zavedeme vás do ní

Na hradě Klenová se 18. října konala vernisáž výstavy Už není kam - prezentace výsledků tvůrčího úsilí studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni pod vedením prof. Jiřího Beránka. Studenti, kteří absolvovali jeho ateliér Socha a prostor, vytvořili v oboře hradu landartovou stezku.

Prof. Jiří Beránek, vedoucí ateliéru Socha a prostor, který vede na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity (ZČU) v Plzni Foto: Hana Jakubčíková Sádlíková
V oboře hradu Klenová vznikla landartová stezka. Zavedeme vás do ní

Pane profesore, proč vznikla výstava Už není kam a proč materiál, který jste zvolili?

Když se podíváte kolem sebe, logicky všude vidíte samý kámen. Je to materiál, který běžně naši předkové používali. Samozřejmě že k tomu potřebovali také vodu a vzduch, v podtextu toho všeho, co jsme se pokusili dělat někdy velmi skromně až nenápadně. Takže díla nejsou koncipovaná tak, aby byla za každou cenu vidět. Nějak by měla v krajině prorůstat a s ní srůstat. Je to odůvodněné nejen výtvarně, ale i geologicky. My jsme tady hledali ne pomyslný, ale celkem jasný hřeben kopce. Je tady hřeben, jehož nejzachovalejší část je hrad. Pod hradem západním směrem se hřeben drolí a v tom rozdrobeném hřebeni se nachází naše landartové věci. Není jich mnoho, protože není účelem udělat tady hřbitov nějakých zbytečných soch.

Jak byste popsal landartovou stezku?

Už není kam, už není kam utéct…, už je vše pokryto betonem, už nejsou stromy, už není dostatek vody, už není kam, už musíme přestat myslet na zisk a začít myslet na zemi a něco jí vrátit, už není kam utéct…

Co chcete v rámci vašeho tříletého mezinárodního projektu Prorůstání - od země k zemi udělat?

Tento projekt má širší rozměr a já mám tu podstatnou část. Podstatná část je to vkročení do krajiny, která je určena hradem i výhledy na různé světové strany, z nichž každá má svůj symbolický význam. Takže všechny věci mají svůj vnitřní význam směrem k západu, protože tam vedla stezka. A tady, na Klenové, byl strážný hrad, který měl tyto stezky hlídat. Celý náš projekt je obrácený k tomu, čemu se říká česko-německá vzájemnost, protože ať byly jakékoliv války, nakonec v dobách míru vždy tyto dva státy spolu obchodovaly. Takže my bychom dali rádi přednost tomu, co mělo obchodní, ale i duchovní rozměr a k tomu náš projekt slouží.

Společně s vámi se na landartové stezce prezentovalo šest vašich studentů - Eliška Pánková, Jakub Šik, Petr Filip, Adam Trbušek, Vojtěch Jakimiv a Šimon Beránek. Jaká díla vytvořili?

Všechna díla musela na můj příkaz reagovat na to, aby to byl materiál, který je odvěký. Nechtěl jsem, aby do toho studenti začleňovali nové technologie a hmoty, protože díla by měla splynout s přírodou. Takže převažující materiál je hlína, kámen a dřevo. Ještě navíc to nejsou sochy na soklech. Jsou to sochy, které splývají s krajinou a doplňují např. vyčnívající skálu, budoucí rybník, nebo komunikují s přirozenými částmi krajiny, která je tady fantastická! Vlastně už základní pohled z hradu lahodí oku, takže výhledy měly snad i nějaký význam pro inspiraci studentů, a všechny věci hlavně vznikaly na toto místo. Nejsou to sochy, které by vznikaly v ateliéru a pak sem byly násilně dopraveny. Čemu já své studenty učím, je to, aby vnímali místo, které je schopné tvůrce nějak oslovit a tvarovat. Ne, aby to bylo obráceně. Lidé by neměli tvarovat, a tudíž ničit krajinu. Čím dál víc vnímáme, že je potřeba krajinu respektovat a žít s ní v symbioze. Umění, které za něco stojí, by nemělo být zbytečné a mělo by mít duchovní rozměr.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků