Hlavní obsah
Pohled na Rýn z Loreley Foto: Petr Hejna

Stála za nehodami lodí na Rýnu víla Loreley, nebo skrytá skaliska?

Milovníci tajemných příběhů i ctitelé romantické poezie nevylučují verzi první, zpracovanou i Heinrichem Heinem ve slavné básni, skutkem jistě však je varianta druhá. Nicméně vysoká stejnojmenná skála v pohoří Taunus přitahuje davy turistů, stejně jako hrady poseté Porýní v této části Německa.

Pohled na Rýn z Loreley Foto: Petr Hejna
Stála za nehodami lodí na Rýnu víla Loreley, nebo skrytá skaliska?

Samo jméno 132 metrů vysokého skalního útesu Loreley existuje v mnoha tvarech, takže je možno se setkat s další psanou formou, jako Lorelei, Lore-Ley, Lurley, Lurelei nebo Lurlei.

Co však způsobilo mystickou opředenost místa, je legenda o vodní víle Loreley, jakousi obdobu starořecké Sirény. I ona svým zpěvem měla obloudit a pozornosti zbavit lodníky, plující po dravé hladině pod skalou, a uvést je tak do záhuby. Je i zmiňováno sedmero jí pomáhajících panen, za své nedobré činny proměněných ve skaliska, číhající pod hladinou.

První literární zpracování pověsti Clemense Brentana pochází z roku 1801, autor Loreley líčí jako dívku, která z nešťastná lásky se ze msty počala mstít mužskému plemeni. Mnohem známější, pro Němce obdobně jako Máchův Máj pro našince, je báseň Heinricha Heina, o pouhých 13 let mladší. Ten již této bájné postavě přisoudil roli plavovlasé víly, za rozčesávání vlasů pějící nad řekou.

Skutkem je, že Rýn v těchto místech býval odjakživa nebezpečný - jednak díky zúžení je zde silný proud, a pod hladinou se opravdu skrývají hroty skal, viditelné při extrémně nízké hladině vody. Nehody lodí zde nebyly nic výjimečného, ostatně k poslední tragické havárii zde došlo roku 2011. Nejen že zahynuli dva lodníci (jeden z nich Čech), ale tok Rýna byl znečištěn kyselinou sírovou, kterou loď převážela - pro biotop řeky je jistě snesitelnější Siréna než síra.

Skála Loreley, pod níž se odehrálo nespočet lodních neštěstí, se tyčí v místě, kde je koryto Rýna zúženo na 113 metrů, což je prakticky třetina šíře této řeky v této oblasti. Je zde návštěvnické centrum, věnované právě legendě o víle (parkování za 2 eura). Z několika vyhlídek je pěkný rozhled na krajinou a řeku, z výše viditelný dlouhý úzký výběžek na své špici ukrývá sochu zmíněné víly. Pro zdatné je možno sestoupit lesní cestou po skále - cestu zpět není dvakrát závidět, jinak je lepší vyrazit k soše od vody, kde je rovněž možnost zaparkovat.

Další možností je ohlédnout na sochu od obce Sankt Goarhausen, skrývající ve svém názvu jméno u nás neznámého světce sv. Goara, patrona nejen hostinských, ale i hrnčířů, cihlářů a vinařů. Zobrazován bývá jako poustevník - tak i na břehu Rýna léta žil, držící džbán, s ďáblem usazeným na rameni či polehávajícím mu pod nohama, třímající též kostel sv. Goar am Rhein (ten se nachází na protějším břehu).

Údolí Rýna mezi Koblenzem a Biegenem, včetně Loreley, je od roku 2002 zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, krom krajinářského celku je zde na čtyřicet hradů, a to na zhruba 65 kilometrech.

Víla Loreley očarovala i mnohé současníky - stejnojmennou skladbu je možno najít v repertoáru německých Scorpions nebo britských folk rockových Blackmore´s Night, ba i irští punkem načichlí The Pogues se neubránili oslnění jejím vlasem a hlasem, a i jméno jedné z hrdinek Gillmorových děvčat Lorelei není podobnost čistě náhodná. Místní amfiteátr po léta pořádá na tomto čarovném místě festival progresivního rocku.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků