Hlavní obsah
Monika Ivičičová, absolventka Grafického designu hodonínské průmyslovky, zaměřila svá díla na záchranu zvířat. Foto: Jana Slováková

Soucit jako životní styl si zvolila Monika Ivičičová

Absolventka grafického designu hodonínské průmyslovky, Monika Ivičičová, se rozhodla svými díly poukazovat na utrpení zvířat a objevovat radost z nových veganských receptů, experimentování a odpovědnosti.

Monika Ivičičová, absolventka Grafického designu hodonínské průmyslovky, zaměřila svá díla na záchranu zvířat. Foto: Jana Slováková
Soucit jako životní styl si zvolila Monika Ivičičová

Co tě přimělo přihlásit se na hodonínskou průmyslovku? Z jakých škol jsi vybírala a proč jsi zvolila právě tuhle?

Na průmyslovku mě přivedla cesta docela klikatá. Na konci devítky jsem si podala pouze jednu přihlášku a bylo to do Strážnice na grafický design, který se tam učil teprve druhým rokem. Popravdě to byl spíš high level aranžérství. Ve chvíli, kdy jsem se musela učit výrobu chleba, mně došlo, že musím rychle pryč. V srpnu jsem tedy napsala panu řediteli do Hodonína. Z kapacitních důvodů jsem musela nastoupit znovu do prvního ročníku. Nelituji, že jsem souhlasila. Za tohle rozhodnutí jsem dodnes nesmírně vděčná. 

Ve svých výtvarných dílech často poukazuješ na vztah člověka k hospodářským zvířatům. Má tato problematika pro tebe nějaký hlubší význam?

Z typického konvenčního člověka jsem se díky obrázkům, filmům a videím z jatek dostala k veganství. Dozvídáte se šílené a absurdní věci, které člověk denně páchá na zvířatech, našich bližních. Pak máte chuť to všechno vykřičet do světa. Ideálním řešením je pro mě začlenit tuto problematiku do výtvarných prací. Pak to dává smysl a tvoření je radost.

Jak na tvůj postoj reagovali učitelé, spolužáci, kamarádi a rodina? Dokázala jsi už někoho k veganství inspirovat?

Učitelé řešili především grafickou stránku, hlavní ideu jsem si nijak vymluvit nenechala. Blízcí přátelé mě tolerují. Spolužáka jsem inspirovala k vegetariánství a dnes se daleko víc zajímá o to, jak je se zvířaty zacházeno. Někteří si ale samozřejmě neodpustí různé bláboly: „Život je moc krátký na to, abych se musel tak omezovat." Jasně, co je náš osmdesátiletý život oproti jednodenním zplynovaným kohoutkům. Rodina brala bez problémů, že jsem se stala vegetariánem. S veganstvím to už byl trochu problém, občas je i teď. Ví ale, že se mnou nehnou, tak už to neřeší. Mají rádi má veganská jídla, ale jinak nemají zájem, což mě mrzí.

Na ruce máš neobvyklé a hodně viditelné tetování - číslo 269. Chceš tím něco sdělit světu?

269 je izraelské tele, jehož osud měl skončit na pultech supermarketů. 269 je číslo ušní známky symbolizující zotročená a bezejmenná hospodářská zvířata umírající kvůli lidské lačnosti a bezohlednosti. Tele bylo zachráněno aktivisty a stalo se symbolem celosvětového hnutí. Tetováním 269 vyjadřuji, že právo zvířete na svobodu a důstojný život je pro mne závazkem na celý život.

Účastníš se podobných akcí i jinak?

Do teď to nevycházelo podle mých představ. Snažila jsem se pomoci alespoň finančně a také roznášením informačních letáčků. Začínají mi ale lepší časy, stěhuji se do Brna, kde mám v plánu zapojit se třeba účastí na demonstracích. V březnu mimochodem začíná VeganFest zahrnující spoustu zajímavých přednášek a koncertů. Běžte se mrknout. Stojí to za to.

Co považuješ v životě za svůj největší úspěch?

Jsem nesmírně pyšná na to, že jsem veganka. V tom vězí můj největší úspěch.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků