Článek
Přestože má česká lingvistika ve svých řadách tak kongeniálního zprostředkovatele odkazů anglické literatury, jakým je překladatel Martin Hilský, byl už divák několikrát, nezřídka i v hledišti Národního divadla, svědkem naprosto bezkrevně, a tudíž trestuhodně marně tlumočených slovních hříček krále světového dramatu.
Budiž řečeno hned na začátku, že nad mladoboleslavskou inscenací Zkrocení zlé ženy by mohli král světového dramatu i jeho český překladatel jásat: Její celá první půle je vysloveně vzorovou ukázkou hereckého a režijního citu pro jazyk, při níž jsou taková perlivá jazyková spojení, jako třeba „padavky z Padovy“, nebo „nedonošené jméno“ v kombinaci s „donašeči“, servírována divákům do pohodlných polstrovaných křesel intonačně pečlivě předžvýkaná, takže nechat si tu chytrou, mnohdy vysloveně rafinovaně kořeněnou směs jazyka proplout mezi zuby snad může jen vyslovený ignorant.
Hned v úvodu promění Khek hospodskou, první postavu v toku děje, v divadelní uvaděčku, která vyhání Petruccia oděného takřka bezdomovecky z jeviště ještě předtím, než ten stihne pronést svoji druhou opileckou větu. Petruccio se později promění v kovboje. I přes tyto anekdotické aktualizace, jež nikterak neruší, je ale inscenace vůči Shakespearovi velmi pokorná.
V Petrucciovi Petra Halíčka a Kateřině Lucie Matouškové má Khekem řízený inscenační stroj, promazaný nejen neustálým pohybem, ale i hudbou a zvuky, při jízdě tou nejklasičtější světovou klasikou takřka ideální navigátory. Seznamovací scéna Petruccia a Kateřiny patří vysloveně k tomu nejlepšímu, co kdy boleslavské divadlo vidělo: Herecký pár na prahu čtyřicítky tu onu fyzicky nesmírně složitou choreografii vzájemného zápolení dvou dominantních bytostí opačného pohlaví provádí s grandiózní lehkostí a místo funění, na které by už měl s přicházejícím věkem nárok, přitom ještě jen tak mimochodem recituje Shakespeara. A jak!
V rolích naplněných temperamentem je velmi ošemetné nasazovat totální forte hned od počátku, ale Lucie Matoušková jako Kateřina zrádné zákruty téhle velmi svízelné metody vybírá hlavně díky značné variabilitě intonace s přehledem a bez ztráty diváckého zájmu. Pokud má někde slabší místo, pak snad v závěrečném monologu pokorné manželky. To na Halíčkově Petrucciovi nenajdou slabinu ani největší hnidopiši. Takřka kompletní ženská polovina souboru jim v té vzrušující tělesné i slovní přetahované dělá vysloveně jarmareční publikum.
V dost širokém obsazení si Khek vystačí – s jedinou nepodstatnou výjimkou – s domácími zdroji, které tu – snad až na opět jedinou nepodstatnou výjimku (Gremio Luďka Jiříka) - nefigurkaří a dostojí vysokým shakespearovským očekáváním.
Jakmile režie donosí ještě několik méně opečovaných scén v druhé polovině představení, bude moci divák a ostatně i recenzent vykřiknout z hlediště ono komedianty tolik kýžené „bravo“.