Článek
Zatím tu jde vše při starém, většina nouzovek i přes zběžnou údržbu dál chátrá, romantika je to jen na první pohled.
V roce 1991 tu Zdeněk Svěrák točil Obecnou školu, to ještě dřevěný pavilon byl téměř v plné síle. Vlastní nouzovka je až za mostem přes trať, ale dlouhé nízké domy, jak je známe z filmu, už k ní můžeme počítat. Do areálu, kde byla škola, už vyhořelá a spolu s dalšími pavilony vyrabovaná bezdomovci a někdy kriminálními živly, se nedá vstoupit. Pár "funkčních" objektů zabezpečuje brána na řetěz.
Ubytování pro chudé
Za mostem už začíná podivné území. Nouzovka vznikla ve dvacátých letech, kdy se metropole začala rozrůstat do podoby Velké Prahy. Okrajové čtvrti se připojovaly k centru, činžovní domy, úřady, fabriky, vše potřebovalo řemeslníky, zedníky, tesaře, pokrývače… k tomu služky, pomocníky.
Vzniká nouzová kolonie, má to i označeno na parcelních tabulích. Slepenec dřevěných i zděných baráčků, bez ladu a skladu, s dvorky, zahrádkami, bez vody, kanalizace, posléze se tu usazují i drobní řemeslníci a vznikají živnosti.
Materiál se sháněl na velkých stavbách, prkna, cihly, co se dalo přitáhnout a slepit dohromady. Mnoho staveb je postaveno na černo, vznikají kolonie Na Slatinách a Rafanda, o té psal i Karel Čapek.
Rafanda ale byla a je celkem úpravná, leží nad Edenem, kde ve 30 letech stával obří zábavní park, posléze upadal, až o něj Pražáci ztratili zájem.
Teréňáky a bída
Procházím úzkými uličkami, z řady komínů se kouří a kvalitní koks to rozhodně není. Pozemky se zabíraly jako na Divokém západě, oplotil se kus půdy drátem a uvnitř se začalo stavět. Domků tu v půli dvacátých let byly asi 400 stovky, nikdo neví, i přes přidělovaná čísla popisná, kolik jich doopravdy bylo.
Slatiny nebyly jediným pražským nouzovým rajonem, ale i ostatní, jako kolonie na Krejcárku, Buďánky, Kotlaska, nouzovky na Žižkově a další dávno pohltila činžovní zástavba.
Slatiny jsou stále výjimečné. V úzkých uličkách se ale čas nezastavil, nikde jsem neviděl tolik opraven aut jako tady. U domů, které vypadají jako kulisy bídy, stojí teréňáky, esúvéčka. Změnila se struktura obyvatel, pokud sem zavítají starousedlíci, odcházejí se slzami v očích.
Zdánlivě opuštěný karavan, zanedbaný a špinavý, se po mém průchodu kolem rozeřval temnými psími hlasy, vedle stožáru vysokého napětí zaparkovaný opuštěný taxík, uvnitř narvaný krámy. Pozemky jsou většinou zaneřáděné neuvěřitelným harampádím, ale některé domky naopak natřené, opečovávané.
Prý tu stávaly hydranty, magistrát sem takto zavedl v roce 1934 vodu, ale půlka Prahy sem jezdila zdarma umývat auta, tak je odstranili. Elektřinu měli jen movitější, byla drahá, platilo se 500 ročně.
Fungující osada
Slatina ale také pulzovala, nebyla to mrtvá čtvrť, měla čtyři hospody, pět koloniálů, konzum, trafiku, mandl, řeznictví, dva holiče, prý i kapli, snad biograf.
Slatiny je nutno vidět, popis je jen povrchní líčení nepopsatelné skutečnosti.
