Hlavní obsah

Práce v Pradědově dětském muzeu přináší uživatelům Vincentina pocit šťastného života

Novinky, Bára Haušková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Ráno vstát, nachystat snídani, svačinu, jít na autobus a odjet do práce – pro zdravého člověka banální záležitost. U mentálně postižených lidí jde o dlouhodobý proces, který s každým získáním nových zkušeností přináší pocit štěstí a samostatnosti.

Foto: Bára Haušková

Skupina pracovníků v Pradědově dětském muzeu v Bludově. Zleva Lucka, Žaneta, Pavel a Martin.

Článek

Takovou cestou se vydali i klienti Vincentina, zařízení se sídlem ve Šternberku, s pobočkami na Šumpersku. Ti získali vysněnou práci, kde se cítí jako v pohádce, pracují totiž v Pradědově dětském muzeu v Bludově.

„Více než šest let mě zajímalo, jestli by bylo možné zaměstnat naše klienty, které jsem měla dlouhodobě v centru ve Vikýřovicích v péči. Jestli by mohli naučené dovednosti někde uplatnit. Chodili jsme do firem, které jsme si vytipovali, a málokdy to vyšlo,“ vzpomíná Alena Švédová, pracovnice v sociálních službách Vincentina Vikýřovice. 

Od listopadu loňského roku zde pracují klienti z Vincentina ve Vikýřovicích a z chráněného bydlení v Šumperku. „Hrozně moc se nám práce tady líbí. Já jsem začala loni 19. listopadu. Vypadá to tady jako z pohádky,“ říká Žaneta, která chodí do práce se svým partnerem Pavlem. V loňském roce měli svatbu a plánují samostatné bydlení. „Chtěli jsme si koupit pejska, ale máme obavu, že by stálo hodně peněz očkování. Tak si asi pořídíme křečka,“ plánuje Žaneta a Pavel přikyvuje.

Skupinka deseti postižených klientů ve věku od 31 do 47 let má na starost úklid Pradědova dětského muzea. Ráno se rozdělí, každý má svoji část prací, pak jdou společně do jídelny v obci. „Vždycky jsem si myslela, že kontakt s dětmi nebude snadný, ale je to úplně v pohodě, občas je i zabaví, nasměrují na toalety, jsou v kontaktu s návštěvníky,“ pochvaluje si Alena Švédová a doplňuje: „Návštěvníci muzea zpětně reagují velice pozitivně. Nikde jinde jsem se nesetkala s takovou důvěrou v samostatnou práci klientů.“

Jako normální to považuje zakladatelka muzea. „Možná to bude znít hloupě, ale mně na tom nepřijde nic divného. Hendikepovaní patří mezi nás, zaslouží si práci, normální život a my si je zasloužíme potkávat, ať už na ulici nebo třeba u nás v muzeu. Paní Švédová mi nabídla skvělé pracovníky a já bych byla hloupá, kdybych je odmítla. Je málo lidí, kteří mají rádi svoji práci a dělají ji skvěle a oni mezi ně patří. Díky Pradědovi, že nám zařídil muzeum plné skvělých kolegů,” říká Tereza Schreiberová, předsedkyně spolku Jeseníky přes hranici, který muzeum vlastní a provozuje.

Příspěvková organizace Vincentinum Šternberk patří mezi největší poskytovatele sociálních služeb v Olomouckém kraji. Má pobočky v Šumperku, Vikýřovicích, Uničově a Lužici. Od roku 2009 se zařízení zapojilo do takzvaného Pilotního projektu transformace pobytových sociálních služeb, kdy se uživatelé dostali z velkého pobytového zařízení do bydlení rodinného typu.

Na projekt transformace navázal další projekt, který připravoval klienty na vstup na volný trh práce. „Jsem rád, že se naskytla možnost zaměstnat klienty zde. Není jednoduché lidem s mentálním nebo kombinovaným postižením najít pracovní uplatnění na volném trhu práce. Stoprocentně jsou šťastnější,“ uzavřel ředitel Vincentina Karel Ryjáček.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám