Článek
K umělecké dráze předurčila pražskou rodačku Janu Laškovou (jak znělo její pravé dívčí jméno) skutečnost, v jaké rodině se 24. ledna 1914 narodila. Oba rodiče byli operními pěvci, otec Hanuš Lašek působil dokonce jako sólista v Národním divadle.
Na pražské konzervatoři ale nevystudovala zpěv (byť zpívat uměla), nýbrž dramatický obor. Objevil ji tam Jaroslav Ježek, který hledal do Osvobozeného divadla dobře zpívající herečku - a našel ji právě v mladičké Janě Laškové. Ta konkurz na roli Sirael ve hře Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyhrála a ze školy odešla.
A právě v Osvobozeném divadle pro ni vymysleli pseudonym - Hana Vítová. Tehdy ji objevil i film, v němž vytvořila více než padesát rolí.
Debutovala roličkou komorné v komedii Děvčátko, neříkej ne! (1932), avšak daleko větší příležitost dostala ve filmu Gustava Machatého Načeradec, král kibiců (1932). S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem se pak objevila ve filmu Peníze nebo život (1932), kde s Ljubou Hermanovou zpívají písničku Život je jen náhoda. Následovala řada dívčích postav, které Hanu Vítovou katapultovaly mezi nejpopulárnější herečky své doby.
V té době se melancholicky působící krasavice Hana Vítová objevovala po boku zajímavých a atraktivních mužů z umělecké branže, chodila s Jiřím Voskovcem i Rolfem Wankou.
Z filmů, které patří v její filmografii k těm lepším, lze zmínit snímky jako Noční motýl (1941), Šťastnou cestu (1943) nebo Znamení kotvy (1947). Zatímco Noční motýl jí přinesl obrovský úspěch, ona sama byla zklamaná, že režisér použil v titulní písni hlas Míly Spazierové-Hezké. Když pak sama Vítová zmíněnou písničku natočila na desky, výsledek byl podle mnohých lepší, než v případě filmové nahrávky.
Dnes už také málokdo ví, že ke konci druhé světové války se starala o Janu Včelákovou, dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentračního tábora.
Poslední velkou hereckou příležitost dostala ve filmu Martina Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). I když nepatřila k herečkám, které udržovaly styky s vlivnými Němci či nacisty, po Pytlákově schovance de facto skončila. Objevila se ještě v několika drobnějších rolích, ale to už nabrala její herecká dráha pozvolný pád.
Její noblesní typ se do nového a budovatelského československého filmu nehodil, od toho tu byly už jiné herečky, které s přehledem ztvárňovaly role nadšených jeřábnic, traktoristek a žen z lidu.
Vdaná byla dvakrát - poprvé a krátce za operetního zpěváka Járu Pospíšila, podruhé za Bohumila Rádla, kritika a šéfredaktora časopisu Kinorevue. Manželství bylo rozvedeno v roce 1955, a když pak jejich jediná dcera Bedřiška spáchala z nešťastné lásky v roce 1959 sebevraždu, poznamenalo to herečku do konce života.
Maléry ale neměly konce. V roce 1970 prodělala Hana Vítová těžkou autonehodu, potom si hnula s plotýnkami a ochrnula na jednu nohu. S vystupováním na estrádách s Karlem Pixou a R. A. Dvorským a občasném účinkování v televizi byl konec. Následujících sedm let se pak Hana Vítová pohybovala už jen po nemocnicích a sanatoriích.
I když byla poslední roky hodně sama, nestěžovala si. Uzavřela se do sebe. Zemřela 3. března 1987, bylo jí třiasedmdesát let.