Článek
Čtyřicetiletá Maxová z Mladé Boleslavi se narodila s dětskou mozkovou obrnou a navzdory tomuto handicapu se nejen začleňuje do běžné společnosti, ale dokonce i sama pomáhá druhým. Založila občanské sdružení DMO POBYTY, které několikrát ročně pořádá pobyty pro lidi s dětskou mozkovou obrnou po celé ČR.
Je to práce velmi náročná, ale Maxová je dobrá manažerka. „Na vše má lidi,“ říkají shodně její přátelé. Dokáže si sehnat dobrovolníky nejen jako asistenty ke klientům na pobytech, ale i na další pomoc s přípravou pobytu a chodem sdružení.
V představeném dokumentu žena kromě svých nesporných úspěchů líčí i řadu překážek, ba přímo životních ran, se kterými se musí ve svém životě vypořádávat. V krátkém období po sobě jí zemřeli oba rodiče, a ona se musela plně osamostatnit. A její každodenní překážky vyplývají z lidské neinformovanosti. Ve filmu je zdůrazněno, že se velmi často setkává s nepochopením svého okolí, které ji považuje vzhledem jejímu vzhledu a vadě řeči za nesvéprávnou a mentálně postiženou.
Věty typu Kde máš maminku? Ať mi zavolá někdo normální! Z kterého jsi ústavu? či Umíš vůbec počítat? slýchá nejen od prodavačů, úředníků či například lidí, se kterými chce spolupracovat ohledně svého sdružení, ale smutné je, že ani zdravotnický personál si leckdy nedokáže uvědomit její základní diagnózu a nechová se k ní jako k dospělé a svéprávné ženě.
Například když šla v minulosti vyzvednout recepty své vážně nemocné mamince na plicní oddělení, které se v té době nacházelo vedle psychiatrické léčebny, setkala se s nepochopitelným přístupem. „Přišla jsem do čekárny, že jdu pro recepty. A najednou se mi stala taková věc, na kterou nikdy v životě nezapomenu,“ líčí Maxová v dokumentu. „Sestra mě tahala do ordinace, posadila mě, zavázala mi ruce a začala volat na ty pavilony, jestli jsem jim neutekla z pavilonu. Z blázince,“ říká Katka.
Jindy zas byla v nemocnici kvůli problémům se žlučníkem „Přišel nějaký pan doktor a řekl sestře: ‚To je holka z ústavu.‘ Já sem to slyšela, tak jsem prostě řekla: ‚To je nějaký omyl, já jsem normální, žiju doma, funguju normálně,‘“ zdůrazňuje Katka, jak musí stále připomínat ostatním, že její handicap ji nijak výrazně nevyřazuje z běžného fungování. „Zároveň nechci jen sedět doma u televize, tak se angažuji a pomáhám druhým,“ dodala na besedě.
Dokument rovněž představuje Kateřinu Maxovou očima jejich přátel, spolupracovníků a klientů, kteří jezdí s jejím sdružením na pobyty. Snímek by měl zvýšit osvětu mezi lidmi, aby k handicapovaným nepřistupovali s předsudky. Měl by být nabídnut mimo jiné k promítání i na školách, včetně těch zdravotnických.
Účast na besedě byla vysoká a všichni doufají, že dokument zvýší povědomí o životě handicapovaných nejen na Mladoboleslavsku