Článek
K filmu měl blízko od mládí. V letech 1952 – 1958 působil jako lektor českého jazyka a literatury v Polsku. Pobyt ovlivnil jeho další zaměření. Polsko, bylo známo pozoruhodnou filmovou tvorbou - vzpomeňme alespoň osobnost A. Wajdy. Také filmová teorie tu byla na výborné úrovni.
Z. Smejkal absolvoval postgraduální studium teorie a dějin filmu při Polské akademii věd ve Varšavě u J.Toeplitze a A.Jackiewicze. Po návratu do Brna zahájil na filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně výběrové přednášky z filmové vědy.
V roce 1963 bylo otevřeno fakultativní studium oboru. Semináře Z. Smejkala byly charakteristické osobním vztahem ke studentům, podněcovaly komunikaci a kreativní interakcí. Posluchačům oboru i dalším zájemcům z řad studentů, se otevřely projekce starších filmů a snímků, které nebyly v běžné distribuci.
Z. Smejkal se jako filmový publicista prezentoval od konce padesátých let, zejména však v letech šedesátých. Jeho články byly tištěny v řadě periodik. Pozornost věnoval českému hranému filmu. Připomeňme alespoň publikace Rané práce Karla Smrže v dějinách českého filmu nebo Počátky estetické orientace v historiografii českého filmu.
Jako řadu jiných i jeho uprostřed tvořivé práce zasáhla normalizace. V roce 1968 měl složeny předepsané zkoušky k habilitaci, k obhajobě nebyl již připuštěn, zbaven byl i možnosti působit jako pedagog. V nesnadných letech si uchoval pro něj příznačný optimismus a aktivitu. Překládal z polštiny, v osmdesátých letech připravil s filmovou historičkou M. Hábovou sborník věnovaný osobnosti české animace Karlu Zemanovi. Spolupracoval s amatérskými filmaři, kteří si jeho přínosu velmi cenili a cení.
V roce 1990 byl rehabilitován, získal docenturu, vydal několik odborných prací z oblasti filmové teorie, také historickou práci o divadle Večerní Brno, spolupracoval s brněnským televizním studiem. Na filozofické fakultě Masarykovy univerzity působil do roku 1993.
Po úmrtí manželky několik let trvalo, než se mohl přestěhovat ke dvěma v Kanadě provdaným dcerám. Jeho věk byl snad na přistěhovalce netypický. Značný čas se sbalenými kufry pobýval v jinak prázdném bytě. Kdo Zdeňka znal, věděl, že vitalitou překoná i generačně mladší. Čekání trávil na kurtu, cestami na koncerty, za operou do Vídně a návštěvami brněnských kulturních událostí.
V roce 2009 se dočkal, měl osmdesát dva let. Výborně ovládal polštinu, němčinu a ruštinu. Nyní potřeboval angličtinu, kterou na takové úrovni přece jen neměl. A věk je věk, někde se projeví. Sluch nesloužil jak dřív. Přesto se rychle do nového prostředí vpravil. Ani tam neopustil celoživotní zájmy, včetně aktivního tenisu, brzy začal přispívat do krajanského tisku. V Kanadě, pozdním druhém domově oslavil s rodinou a místními přáteli devadesátiny.
Za spoustu brněnských přátel, známých a bývalých studentů přání: ať se co nejdéle a nejlépe při dobrém zdraví daří!
