Jiří Padevět na besedě mluvil o lágrech, jež je třeba si stále připomínat

„Podařilo se mi najít fotku dozorce Palečka a není to od pohledu žádný sadista. Je to takový normální strejc. A to je na tom zlu nejhorší: totalitní režimy dělají z relativně normálních lidí muže, nebo ženy, s neomezenou mocí,“ poznamenal badatel, který je mimo jiné držitelem ceny Magnesia Litera. Reagoval tak na jeden z dílů pořadu Krvavých let, který natáčí a kde o hyenistickém Palečkovi mluvil.

„Poté, co komunisté převzali moc, začala totální destrukce státu, kterou si myslím v podstatě ještě sklízíme dodneška. My jsme tady 30 let po revoluci a budujeme demokracii. Budujeme, ale díky tomu 40letému ´dědictví´ nám to jde pomalu. A není se co divit. Asi si málo uvědomujeme, že ten rozvrat státu, rozvrat společnosti, rozvrat průmyslu, rozvrat zemědělství, kultury, soudnictví – prostě na cokoli narazíte -, byl naprosto totální,“ shrnul mimo jiné nelichotivě období předešlých desetiletí.

„Komunistické lágry byly srovnatelné s nacistickými. Na řeči, jestli to byl ´dostatečně koncentrák´, nebo nebyl, narazíte často: Okamura říkal, že v Letech nebyl plot. Za prvé tam plot byl a za druhé – to je přece jedno!“ upozornil také.

Návštěvníci projevovali zájem o spisovatelovu novou knihu, mnozí si přinesli jeho dřívější díla alespoň k podpisu. „Připadal bych si jak ti, co obcházejí s nabídkou zboží,“ zdůvodnil s úsměvem spisovatel, proč s sebou na besedy nevozí haldy svých knih.

Loni vydaná kniha Komunistické lágry je koncipována jeho tradiční metodou místopisného průvodce: přibližuje místa v dnešní České republice, na kterých totalitní komunistický režim zřídil lágry a která jsou neodmyslitelně spojená s komunistickým terorem, páchaným na nevinných obětech: „To nebyli žádní politici, ale vrazi a zločinci.“

Zakrývání očí před realitou minulého století je podle držitele literárního ocenění velmi smutné. „Musíme si to přiznat – protože samozřejmě ten komunismus jsme byli i my – a musíme přijmout, že ta doba byla naprosto příšerná a že to nikdy neodčiníme. Že to musíme připomínat... Ty lágry to strašně zviditelňují. My je však vidíme málo.“

Divák Bohumil Řeřicha v diskuzi připomněl slova Petra Pitharta: „´Postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně, co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší, než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti´.“

Nejnovější publikace Jiřího Padevěta zachycuje období od roku 1948 do počátku 60. let minulého století. Většina lokalit, kde existovaly tábory nucené práce, pracovní tábory nebo nápravně pracovní tábory, tedy místa internace a násilí zřízená komunistickým režimem, vypadá dnes zcela jinak než v padesátých letech a jejich proměna leckdy překvapí. Podle vydavatele, kterým je Academia, je „nejen proto nutné připomínat, co a kdy se na těchto místech odehrálo. Je důležité pamatovat si, kdo za tímto smutným obdobím stál, abychom se vyhnuli jeho opakování.“