Fotograf sportovní náhody, profesionálních detailů a krásy, to je Jiří Vojzola

V prostorném přerovském bytě se skrývají tisíce fotografií. Jsou na nich známé osobnosti, politici, sportovci, kanibalové a delfíni. Jiří Vojzola procestoval s fotoaparátem skoro celý svět. Fotografie vyprávějí o jeho cestách stejně poutavě, jako to umí on sám.

Chtěl jsem být odjakživa sportovním novinářem. Bohužel z politických důvodů jsem se na novinařinu nedostal a skončil u historie na filozofické fakultě. Poté jsem učil na základní škole, pak na sportovní škole a skončil na obchodní akademii. Abych si přilepšil k platu, fotil jsem na svatbách. V roce 1976 jsem v Přerově fotil první velkou sportovní akci, amatérské mistrovství Evropy tenistů. O deset let později jsem jel na svou první zahraniční „misi“ - tenisový turnaj ATP do rakouského Kitzbühlu. V polovině devadesátých let jsem přestoupil mezi profesionály. Nelituji.

Pokud chce mít sportovní fotograf zakázky, musí být specialistou. Já se vypracoval právě u tenisu, protože ten se hrál vždycky i v Přerově. Mám ten sport v srdci, ale dnes už je to pro mě tak trochu rutina. Kvůli zpestření raději fotím atletiku nebo hokej. Skutečnou jedničkou je pro mě ale basketbal. Musíte při něm umět číst hru, jen tak jsou fotografie dobré. Ve fotografování sportovních aktivit platí, že každá se fotí jinak. Když jsem fotil golf, přidal jsem se ke kolegovi, který ho hrál. Uměl číst hru. Třeba tenisová čtyřhra se nejlíp fotí z rohu, není lepší místo.

Díky tenisu jsem se stal fotografem jedné módní firmy, zabývající se sportovním oděvem. Kromě klasických momentek to znamená detaily obuvi, oblečení, nohou, kde je logo.

Už víc než deset let fotím Jágr Team, s Jirkou Hudlerem jsem projel republiku, když se chlubil Stanley cupem. Znám se s Boltem, Lase Virenem, Šebrlem, přátelím se se Sergejem Bubkou. Fotil jsem čtrnáctiletého Rafaela Nadala coby tenisové mládě, jak líže zmrzlinu. Je to na sto procent profesionál, fotím celou jeho kariéru. Vážím si monackého prince Alberta, to je skutečná osobnost. Tváře těch, kteří už nejsou mezi námi, si také připomínám. Mám fotky pana Bicana, manželů Zátopkových, Věry Čáslavské. 

Kdysi jsem mohl usvědčit Serenu Williamsovou ze švindlování. Na kurtu ji napadaly soupeřky, že čte taháky, a ona to vehementně popírala, že je to knížka. Mám fotku, kde pod ručníkem tahák má – otec z tribuny pokřikoval čísla a mě došlo, že to jsou stránky, na kterých má hledat, jak hrát dál.

Cestuji rád a nikdy bez fotoaparátu.S manželkou jsem navštívil Republic of Palau, kde mě poprvé v životě políbil delfín. Krásně bylo na Fidži, kde jsme měli se potkali s kanibaly. Tedy ne úplnými, starosta jedné vesničky mě uklidnil, že lidi nejí třicet let. Zato bratr v tradici pokračuje.