Článek
Kdo Vás oslovil, abyste své práce pod názvem Nedokončené příběhy vystavil na Klenové?
Výstava by se nikdy neuskutečnila, kdyby nebylo Jolany Havelkové, která se už v minulosti intenzivně zabývala prací mého dědy fotografa Jaromíra Funkeho. Napsala o něm diplomovou práci a pak dlouhá léta organizovala festival Funkeho Kolín. Já jsem se s ní ale měl možnost poprvé osobně setkat až před čtyřmi lety na besedě o práci mého dědy. Dali jsme se do řeči o fotografii, Kanadě i o mých fotkách, které do té doby vlastně nikdo pořádně neviděl.
Nějaké snímky jsem jí pak ukazoval průběžně přes sociální sítě nebo když jsme se potkali - a spolupráce ji neodradila. Později přišla s návrhem, že by se fotografie daly vystavit v Česku. Já jsem byl samozřejmě pro. Zaměřili jsme se na několik tematických okruhů, pilovali výběr, dohadovali se a snažili se navzájem přesvědčit o tom či onom – a tak se zvolna, převážně přes e-mail, datové schránky a skype zrodila výstava.
Jaké fotografie na výstavě prezentujete?
Vystavené fotografie jsou převážně dokumentárního charakteru, často minimalisticky pojaté, pocházející z období posledních osmi let. Snímky vznikaly mnohdy bez předem připraveného konceptu, spíše jako instinktivní reakce na danou situaci či lokalitu, často jako vedlejší produkt zadání, pro které si mě kdosi jiný najal (např. fotografování cyklistického závodu).
Druhý tematický okruh představují fotografie z městského prostředí, většinou z Toronta. Ve fotografiích mi jde vždy o člověka, ne však izolovaně, nýbrž v prostředí, do kterého je vsazen, dobrovolně či z nutnosti, záměrně či shodou náhod, ve městě i mimo město. I na snímcích, kde se člověk fyzicky nevyskytuje, je stopa jeho přítomnosti nepřehlédnutelná.
Kdy jste začal fotit?
Od mala jsem byl obklopen fotografiemi, občas jsem pořídil snímek. O Funkem už byla řeč, a můj otec je taky vášnivý fotograf. Ale nějakým řízením osudu tento můj zájem dlouho zůstával na pozadí mých aktivit. Můj otec je biolog a já jsem ten obor také studoval. Fotografie však nikdy nebyla daleko. Část svého doktorantského studia jsem strávil ve Finsku a ze své první výplaty jsem si koupil novou zrcadlovku Nikon. Následující den na mě moje šéfová pohlédla přes brýle a pravila: „Až budeš mít hlad, koukej na foťák." Často jsem se na něj díval. A ještě pořád ho mám doma.
Kdy a proč jste se zaměřil na fotografování sportu?
To se stalo vlivem různých okolností a náhod. Z mého syna Martina se vyklubal zdatný cyklista, jednou se stal dokonce juniorským mistrem Kanady na dráze a v současnosti je členem kanadského silničního kontinentálního týmu. Takže čím víc rostl jako sportovec, tím víc jsem fotografoval cyklistické závody. Jednou jsem zaznamenával synův závod na panamerickém juniorském šampionátu na dráze v Mexiku a Kanada začala vyhrávat medaile. Následně mě oslovil jeden časopis, zda může otisknout moje záběry, později se ozval další, a dnes fotografuji pro Ontarijskou cyklistickou asociaci a kanadskou cyklistickou federaci Cycling Canada.
