V Česku nosí dárky Ježíšek, přišel k nám z Německa

Bez Ježíška si Vánoce nepředstavíme. Tak jako v mnoha jiných zemích přichází Santa Claus (např. v USA), Father Christmas (ve Spojeném království) či další postavy zodpovědné za obdarování těch, kdo byli po celý rok hodní.

Marně se v padesátých letech minulého století snažil Ježíška vystrnadit ruský Děda Mráz. Před Vánoci roku 1952 prohlásil předseda československé vlády a pozdější prezident Antonín Zápotocký, že „děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu“.

Marně se po roce 1989 pokouší do českých Vánoc vstupovat Santa Claus. Držíme se Ježíška.

Před rokem 1520 žádný Ježíšek o Vánocích nechodil. A bojovnému německému reformátorovi Martinu Lutherovi vadil populární kult svatého Mikuláše roznášejícího večer před 6. prosincem dětem dárky. Tak přišel s náhradním řešením – nadělovat bude Christkind, dítě Kristus. Rozbalování dárků (Bescherung) se začalo stěhovat od 5. prosince ke Štědrému dni či Božímu hodu.

Pokud jde o Christkinda, „vynálezce Ježíška“ Luther si jej nepředstavoval jako dítě v jesličkách a plenčičkách. Lidový balast mu vadil, chtěl zdůraznit hlavní postavu svátků. Samotného dárce obdarované děti nikdy neměly vidět, maximálně jim jeho odchod zahlásil zvoneček.

„U Luthera je silný důraz na to, že se bůh zjevuje ve svém opaku, velký v malém, všemohoucí v bezbranném. Podobně to vidí karmelitánská mystika, ale i náš Adam Michna z Otradovic,“ vysvětluje kněz a religionista Tomáš Halík.

Bůh je skryt v protikladu. Jenomže reformátor míní a historie mění. Ježíšek začal splývat s Mikulášem, případně zahájili pokojnou koexistenci, a někdy si při roznášení dárků dokonce vypomáhali.

Lutherův projekt „se uchytil“ v celé střední Evropě. „Ježíška dárkonoše“ mají nejen v Německu, ale i v Rakousku, Česku, na Slovensku (Ježiško), ve Slovinsku i dalších zemích.

Ačkoli byl minimálně dvě století ryze evangelickým „vynálezem“, od 19. století jej začaly v rámci měšťanských kultur přebírat i země s katolickou tradicí. Postavička ve spojení s dalšími inovacemi pruského pietismu – stromkem a adventním věncem – překročila konfesijní hranice.

U nás došlo k tomuto smíření ještě dřív. České Vánoce jsou velmi zajímavým a možná ne zcela snadno vysvětlitelným fenoménem. Bez jakéhokoli napětí se v nich prolnuly výrazně evangelicko-luterské zvyky se světem českého barokního katolicismu.

Baroko způsobilo, že se Christkind začal měnit v blonďatého andílka, někdy i v dívenku v bílých šatech.

V puritánské kalvínské tradici se proto pokusili nechat Ježíška úplně zmizet, paradoxně si tam udržel pozici hlavního roznašeče dárků svatý Mikuláš. Odtud se v USA vyvíjel dál i nizozemský „Sinterklaas“, kterého holandští kolonisté dopravili v 18. století přes Atlantik.

Z odporu k uctívání svatých a k oděvu biskupů se proměnil jeho vzhled, takže se podobal spíše bohům Odinovi či Thorovi z nordické mytologie než sv. Mikuláši z Myry. Chybou přepisu při výslovnosti se pak ze Sinterklaase stal Santa Claus.