Článek
Před čtvrt tisíciletím snad již pryskyřice z kadidlovníku pravého nebyla tak drahá jako za časů římské říše, kdy se údajně vyvažovala a dokonce převažovala zlatem. Přesto mohla být pro velkou část rodin nedostupným luxusem. Vánoční samozřejmostí pro každou domácnost se mohla vůně kadidla stát až díky neotřelému nápadu, který dostal podobu těstíčka z dřevěného uhlí, bramborového škrobu, jemných bukových pilin a voňavé přísady.
Z této hmoty se tvarovaly „vykuřovací svíčky“ či „vykuřovací kuželíky“, jak se v Německu říká vonným „františkům“. Český lingvista Václav Machek sice tvrdil, že „doklad (a recept)“ na ně se objevuje už ve spise z 1. třetiny 17. století. Dnes je však tento nápad, ať už právem, či neprávem, spojován se saskou vsí Crottendorf na západní straně Krušných hor, kde je výroba františků doložena od poloviny 18. století.
Vonné černé trojhránky a kuželíky budily vždy zájem i nadšení. Dokládá to i životopis velkého německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749 –1832), který do časů svého dětství zasadil vyprávění o malé nehodě, kterou zažil při pálení františků. Roznítil je s nadějí, že se tak přiblíží Bohu, „který je v přímém spojení s přírodou“, s jejím světlem i vůněmi, což obojí žhnoucí a dýmající trojhránek ideálně spojoval. Dosáhl však jen toho, že zapálené trojhránky poničily „červený lak a krásné zlaté květy“ na hudebním pultíku jeho otce, kam je chlapec Goethe položil.
„Skoro se to dalo považovat za náznak a varování, jak je nebezpečné chtít se přiblížit Bohu tímto způsobem,“ komentoval už jako starý muž celou příhodu.
Na scénu přichází vykuřovací mužíček
Františků si všimli také jiní intelektuálové, a tak třeba v roce 1790 najdeme „vykuřovací svíčky“ i v tehdejším anglicko-německém slovníku. Skutečnou módou se však vonné trojhránky a kuželíky staly až o desítky let později.
Přispěla k tomu asi nejen změna vánočních zvyklostí v první polovině 19. století, nýbrž také další novinka, která v dnešním Česku již nezanechala mnoho stop. Byl jí dřevěný Räuchermännchen, „vykuřovací mužíček“ čili kouřník, jehož paže, nohy a obličej bývají obvykle soustruženy ze dřeva. Je to další z řady výtvorů proslulých krušnohorských výrobců hraček. Dvoudílná figurka, v níž františek pozvolna doutná, může mít podobu myslivce, vojáka, horníka, dráteníka, podomního obchodníka nebo třeba kuchařky. Hlavní je, aby vydávala dým - ať už z dýmky či fajfky, z hubičky kávové konvice či z hrnce v rukou dřevěného panáčka.
Postavička, od níž se line stužka vonného kouře, vypadá efektně - a je asi také bezpečnější než doutnající uhlík volně položený na nějaké podložce. Nezůstalo ovšem jen u kouřníků, jak ukazují dnešní německé vánoční domečky ze dřeva a plechu, do nichž se zapálené františky vkládají odklopenou střechou. Ze Saska je to do Čech „přes kopec“, a tak figurky kouřníků pronikly i k nám. Připomněla to třeba výstava Od vánoc do vánoc, kterou před čtyřmi lety s využitím svých sbírek připravil český karikaturista a ilustrátor Ivan Steiger. Kromě jiného na ní předvedl i „dřevěné Františky“, kteří se v jeho dětství rozestavovali kolem stromků a jesliček, na stoly nebo také do oken. Někteří z nich zůstávají v expozici muzea hraček na Pražském hradě k vidění i dnes.
Do těchto figurek se vkládaly kouřící vonné směsi z dřevěného uhlí, myrty, kadidla, cedrové kůry a santalového dřeva. „Sestavu směsi jsem vybádal v takřka nedostupné literatuře. Je tam i pár tajemství, výrobce si jejich vůni obměňovali,“ napsal Ivan Steiger v mailu. K původu figurek uvedl, že „podle pověsti se váže nejspíš na kuřáky: Turky z časů obléhání” Vídně v roce 1683.
Výzva knížeti temnot
České vánoční domácnosti ovšem nezačaly vonět až s příchodem františků a kouřníků. Když benediktin Jan z Holešova popisoval za časů Václava IV. štědrovečerní koledu, připomněl, že kněží v bílém rouchu okuřují tou dobou „kadidlem také domy, do nichž přicházejí, aby silou kadidla dokonale vypudili ďábla, knížete temnot, ze všech koutů“.
Kníže temnot býval tou dobou velmi mocný, jak připomíná německé slovo Rauhnächte (drsné noci) nebo také Räuchnächte, tedy „vykuřovací noci“. Tak se podle některých údajů označuje období od svaté Lucie po Boží hod (13. až 25. prosince), podle jiných zase čas od Štědrého večera až do Tří králů (24. prosince až 6. ledna).
V těch dnech táhli podle dávných mýtů německým a možná i českým krajem pohanští bohové s vojskem duchů, jimž mohl člověk čelit jediným způsobem - kouřem. Dým stoupající k nebi byl totiž nástrojem, jímž lidé odedávna „komunikovali“ se světem bohů a také démonů.
V očích pravověrného křesťana byli samozřejmě staří bohové i duchové okolo nich pouhými pekelníky, kteří se z našich Vánoc nakonec úplně vytratili (ale třeba z islandských asi tak úplně ne - dárky tam dodnes roznáší 13 vánočních skřítků, v nichž lze vytušit slabou ozvěnu pohanských bohů nebo aspoň domácích bůžků). Není tedy divu, že Jan z Holešova při svém popisu středověkých českých vánočních zvyků připomínal, jak snadno se může čert o těchto svátcích zmocnit lidské duše, a to i skrze očistné kadidlo.
„(Ďábel) dostává za svůj podíl také ty, kdož okuřují kadidlem pro sebe, a to jsou hlavně ženy, které nedovolují vynášet ze svého domu v kaditelnici uhlí, ale vytřásají je do pecí, aby z jejich domů neodešlo všechno štěstí budoucího roku, a žádají, aby jim bylo dáno ten večer trochu onoho kadidla, aby jím mohly hádat, jak jsou milovány od svých mužů i od jiných,“ zdůraznil mnich. Neúmyslně tak upozornil i na další dva u nás už povětšinou zapomenuté zvyky, totiž na zákaz vynášení vánočního ohně z domu a na věštění z dýmu.
Františky místo léčivých bylin
Protože pohanští bohové jsou u nás přeci jen o trochu déle než bůh křesťanský, je mnichovo vyprávění o vykuřování obydlí možná také svědectvím o jednom z mnoha kompromisů, jež musela nová víra uzavřít se starými představami o světě.
Podle Jana z Holešova totiž voňavý kouř přicházel do domu s knězem. Lidé se však jistě dokázali obejít i bez něj, jak připomíná třeba popis vánočních zvyků z Šumavy, kde měl vykuřování na starosti majitel usedlosti: „Hospodář vykuřuje příbytek na odvracení nemoci. Jindy to bývalo léčivými bylinami, dnes již nevědí, co mají v létě natrhat a usušit, a proto koupí v městě voňavého ‚františka‘ nebo děti natrhají jalovec.“
Ctihodný benediktin sotva mohl tušit, že snaha uhájit dům před „knížetem temnot“ pomocí vonného kouře přežije celá staletí. Ještě v 19. století prý i v Praze „o vánočních svátcích a několik dní po nich chodívali pražští faráři po celé farnosti s novoročním požehnáním po příbytcích svých osadníků“, v nichž kněz „vykouřil nejprve veškeré místnosti kadidlem a potom vykropoval“, zatímco kantor psal na všechny dveře svěcenou křídou K+M+B. „Takto posvěcenými dveřmi nemohl pak projíti žádný ďábel ani strašidlo,“ dodával podle Malé encyklopedie vánoc od Valburgy Vavřinové pamětník Václav Řezníček.
Vonné dary
Zajímavé je, že vůně hrála ve středověku roli i při obdarování, jak opět dokládá mnich Jan: „Proto si tedy lidé na paměť a na počest onoho nebeského seslání (tj. narození Ježíše Krista - pozn. aut.) posílají v tento večer příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami.“
Nesmí nás mýlit, že dárky se už tehdy dávaly a stále dávají 24. prosince večer, zatímco narození Páně je spojeno až s dalším dnem, s Božím hodem vánočním. Dříve totiž den nezačínal teprve s půlnocí jako nyní, nýbrž už se setměním. Proto se dodnes klade takový důraz na to, abychom k vánočnímu stolu usedali s první hvězdičkou, a tedy s počátkem dne Ježíšova narození. Škoda že už asi nezjistíme, zda si středověcí Čechové dávali darem voňavá jídla, navoněné textilie, vonící léčivé byliny nebo třeba i to kadidlo a myrhu, které podle evangelií už před více než dvěma tisíci lety přinesli tři „králové“ k prvním jesličkám.
Není dým jako dým
Pokud se při středověkém vykuřování používaly směsi s pravým kadidlem, a ne jen nějaké dostupnější místní náhražky, zavoněly tehdejší domy aspoň na chvíli stejně jako dnešní obydlí po zapálení františku. Kouř měl však zcela jiný účel.
Nesloužil k pouhému dokreslení vánoční atmosféry ani k oživení scény Ježíšova narození, která se na konci 18. století přesunula v podobě betlémů z chrámů prostoupených vůní kadidla do rodinného soukromí. Naopak, byl to doslova a do písmene obranný nástroj, jenž chránil před nejhorším nebezpečím, jaké si středověký člověk vůbec dokázal představit.
Vůně františku zůstává vzdáleným odleskem těchto pocitů ohrožení - ale skutečně jen velmi vzdáleným, jak připomíná třeba poznámka básníka Svatopluka Čecha (1846–1908): „Kamna trochu čadí - nu což? Zapálím františek!“ Občana 19. století už kníže temnot a jeho pekelná družina zjevně nijak netrápili.
| Osudy aromatické pryskyřice |
|---|
| Existuje několik druhů kadidlovníků, které rostou na Arabském poloostrově, v Africkém rohu a také na Indickém poloostrově, v Íránu, na Cejlonu a v Malajsii. |
| Většina kadidla, které se dnes používá v Evropě, přichází z Etiopie a Somálska. |
| Nejvíce je však tradičně ceněno kadidlo, získávané ze stromu Boswellia sacra (kadidlovník pravý), který roste v Jemenu a Ománu. |
| Z těchto míst vycházela kdysi tzv. kadidlová cesta, existující už v době bronzové, kdy hedvábná stezka byla ještě vzdálenou budoucností. Mířila jak do Indie a Číny, tak přes Egypt a Levantu do Evropy. |
| Arabové tvrdí, že kadidlo se používalo už před devíti tisíci lety. Staří Egypťané pro ně poprvé vyrazili někdy před pěti tisíci lety. |
| Pryskyřice z kadidlovníku pravého se velmi často používá jako součást vonných směsí – jako kadidlo tak může být označována jak sama pryskyřice, tak směs, která ho obsahuje. |
Záhada černého trojhránku
Dnešní název „františek“ stěží souvisí s „frank-incense“, což je původně starofrancouzské a dnes anglické označení pro pravé kadidlo. Sotva kdo znal za časů českého národního obrození starou francouzštinu a ani anglicismy se u nás tehdy ještě moc neprosazovaly.
Úplně neuspokojí ani vysvětlení, že název františků byl převzat z Vídně, kde se jim říká Franziskaner (františkán), prý kvůli podobnosti s černou kápí tohoto mnišského řádu. Bylo by pak totiž logičtější, kdyby se „vykuřovacím svíčkám“ i u nás říkalo „františkáni“.
Nelze ale vyloučit, že českou podobu názvu mohla ovlivnit vzpomínka na zakladatele řádu, na sv. Františka z Assisi, anebo že se františkánům lidově říkalo také „františci“.
Možné byly nejrůznější změny, jak naznačuje příklad Ruska. Tam se františkům říká monaški, tedy mníšci. Protože katolické řády lidem na Rusi asi mnoho neříkaly, dávalo by smysl, kdyby si tam z cizáckého „františkána“ udělali srozumitelného domácího „mníška“.
