Mučednice svatá Barbora je v katolické tradici patronkou věží, horníků, sedláků, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, ale i hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, dívek, zajatců, pevností, dělostřelců, hasičů a umírajících. Je ochránkyní proti bouřce, ohni, horečce a moru.

Legenda praví, že její otec byl turecký šlechtic, který střežil její ctnost a nechal ji tak zavřít ve věži. Jeden sloužící ji potajmu obrátil na křesťanskou víru, a jelikož otec nenáviděl křesťany, chtěl ji donutit, aby se této víry zřekla.

Soudci ji k tomu chtěli donutit mučením, a jelikož se jim to nezdařilo, odsoudili dívku k smrti. Popravu provedl její vlastní otec. Cestou na popravu Barbora utrhla větvičku, která uprostřed zimy vykvetla.

Co dělat, aby barborka skutečně vykvetla

Podle knihy Adventní čas od Dagmar Šotterové, aby se barborky na Vánoce odměnily svou krásou, je nutné držet se následujících pravidel:

  • Uříznuté větvičky by měl přejít mráz, který uvolňuje blokační látky v květních pupenech. Proto je lepší větvičky po uřezání na dva dny uložit do chladničky či mrazničky.
  • takto mrazem ošetřené větve se musí co nejšikměji seříznout
  • na chvíli je ponořit do asi 60°C teplé vody
  • pak celé proutky úplně ponořit ve vaně do vody teplé na 40°C a nechat je tam nejméně 6 hodin
  • do vázy dát vlažnou vodu a čajovou lžičku cukru
  • vázu je pak dobré nechat na světlém místě
  • třikrát týdně vyměňovat vodu a vždy lehce seříznout konec větviček
  • pokud je v bytě suchý vzduch, je dobré celé proutky občas ponořit do vody, nebo je rosit, aby pupeny nezasychaly.

Jaké se tento den dodržovaly tradice

Dívky se v předvečer tohoto svátku zahalily do bílých prostěradel či šatů a obličej zakryly závojem či rouškou. V jedné ruce nesly košík s ovocem a sladkostmi, ve druhé metlu, kterou hrozily zlobivým dětem. Tloukly na okna domů a při jejich otevření zpívaly písně a pak se s celou rodinou pomodlily. Chránily tak rodiny od náhlé smrti.

Mnohem známější tradicí je ale právě řezání barborek. Pokud je svobodné dívky utrhly po setmění vlastními zuby, pak se o Štědrém dnu dozvěděly, zda se do roka provdají. Když barborka do té doby vykvetla, tak do roka mohly chystat svatbu.

Někde děvčata trhala více větviček, pojmenovala je po vícero chlapcích a majitel té, kde vykvetl nejdříve květ, se měl stát jejím budoucím ženichem.

Další dívky si větvičku dávaly za pás, když šly na půlnoční mši. Když ji nějaký chlapec před kostelem vzal a dal si jí za klobouk, vyznával tak dívce svou lásku.