Doma se původně domnívali, že se jako obvykle šel projít. Znepokojení se dostavilo až poté, kdy se neobjevil ani ve škole. Rodina začala pátrat a vyptávat se ve městě.

Podle slov Rybova syna Josefa Arnošta: „Když bylo dosavadní pátrání marné, vyšli třetího dne skoro všichni občané z Rožmitálu a prohledali celou okolní krajinu co nejpozorněji. Konečně otce našli v lese Štěrbina mezi hustým, téměř neproniknutelným houštím. Podřezal si břitvou tepny na krku a na obou zápěstích.“

Jeho čin byl pro okolí nepochopitelný. Uvažovalo se dokonce o vraždě. Úřední nález ale potvrdil sebevraždu. Rodina si vzpomněla, že v pátek před osudným dnem byl Ryba zamlklý, nemluvný a spálil množství písemností. To dělával často, takže v tom nikdo neviděl nic mimořádného.

Jakub Jan Ryba trpěl endogenní depresí.

Jakub Jan Ryba trpěl endogenní depresí.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

O břitvě, kterou si nesl v kapse, rodinní příslušníci nevěděli. Stejně jako o skutečnosti, že když mu v lednu roku 1786 zemřela matka, onemocněl, půldruhého měsíce jej sužovaly vysoké horečky a při blouznivých záchvatech uvažoval o smrti jako o možném východisku z neuspokojivého života. Měl tehdy o své budoucnosti různé představy - a neuskutečnily se.

Struny napínal, až praskaly

Jakub Jan Ryba se narodil v Přešticích 26. října 1765 v rodině učitelského pomocníka Jakuba Jana Ryby a jeho ženy Rosalie. Byl pokřtěn jako Jakub Šimon, při biřmování dostal ještě jméno Jan. Otec Ryba byl mírný, neprůbojný muž - celý život zůstal podučitelem. Jakub si jej velmi vážil.

Už od dětství jej doma vedli k lásce k hudbě. Otec skládal, hrál na housle a klávesové nástroje, doma na klavír, v kostele na varhany. V celé rodině se denně zpívalo a hrálo. Malý Jakub hudbu miloval - už ve čtyřech letech se pokoušel psát noty. K malé radosti rodičů kazil a trhal papír, který byl drahý, rozléval inkoust a rozskřípal pero. Výsledkem byla příšerná čmáranice.

Rodiče mu „komponování“ nakonec zakázali. Nahradil je vrzáním na staré housle, které otce a matku tak rozčilovalo, že mu nástroj sebrali. Celé hodiny vysedával u klavíru (ve skutečnosti to byl tzv. klavichord, strunný nástroj v ploché skříňce s vyjímatelnou klávesnicí). Jednou se jej pokusil naladit, jak to dělával otec.

Napínal struny tak dlouho, až popraskaly. Matka se tuze zlobila, otec mu napráskal a na klavír nesměl ani sáhnout. A tak se malý Jakub vrátil k houslím. V šesti letech se s rodiči a sourozenci přestěhoval do Nepomuku. A nepřestával snít - chtěl se stát umělcem a vzdělávat se.

Dům v Rožmitále postavený na místě staré školy, v níž Ryba učil.

Dům v Rožmitále postavený na místě staré školy, v níž Ryba učil.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

V patnácti po škole mu nabídl strýc Jan Vaněček odchod do Prahy, kde se postará o jeho další studium. Začátkem listopadu roku 1780 se Jakub octl v Praze na piaristickém gymnáziu v Panské ulici. Byl dobře vybaven - už dva roky se učil řečtinu a latinu u nepomuckého kaplana Václava Helda (později k nim přibude i francouzština). To ale nestačilo.

Marné přání studovat

Jakub sice znal něco z latiny a řečtiny, ale neovládal němčinu. Hodlal nastoupit hned do třetí třídy, ale právě kvůli německému jazyku mu to prefekt „zatrhl“. Za několik let bude psát i mluvit německy perfektně. Praha mladíka fascinovala. Chodil od chrámu k chrámu a poslouchal vynikající varhaníky. Sám hrával na varhany nebo na housle u sv. Salvátora, u sv. Klimenta, ve Vlašské kapli. Pro sebe si opisoval skladby nejrůznějších autorů. A skládal. Během dvou let napsal např. 12 klavírních sonát, 24 kvartety, 4 koncerty, 8 serenád.

Často navštěvoval divadla a procházel se po Praze. Pobyl v ní pět let. Chtěl se stát knězem a po gymnáziu se přihlásit na filozofii. Všechno dopadlo jinak. Otec mu v roce 1784 poslal dopis se zprávou o uvolněném učitelském místě v Nepomuku a s přáním, aby se o ně ucházel. To byla pro Jakuba pohroma - další studium mizelo v dáli. Ale podvolil se.

První strana Rybova školního deníku.

První strana Rybova školního deníku

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Absolvoval učitelský kurz a 26. dubna 1785 se vydal pěšky do Nepomuku. Lilo, foukal vítr, cesta i přes občasné svezení trvala dva dny. Nohy sotva vlekl blátem a v deníku si později povzdechl: „Špatné, myslím, přednávěští mého v Nepomuku štěstí.“

V Nepomuku navíc zjistil, že místo je už obsazeno jakýmsi Petákem. Byl zklamaný a nešťastný, i když otci nic nevyčítal. Peták ale učitelem dlouho nezůstal. Odešel na panství hraběte Františka Xavera Taafeho, aby se tam stal ředitelem. Místo nabídli na zkoušku Janu Jakubovi Rybovi. Ten však svoji šanci zmařil.

Hanopis na krásné pohlaví

V té době napsal jakýsi pán z Nissenfeldu hanopis na „krásné pohlaví nepomucké“ a Ryba k tomu připsal „několik poznámek o nemorálnosti“.

Kritika vyvolala v Nepomuku pohoršení a Jakub o místo přišel. Následující rok trávil doma, četl a věnoval se hudbě. A cestoval po okolním kraji.

Tehdy se také zamiloval do nám neznámé dívky se jménem začínajícím na A. V lednu 1786 mu, jak bylo výše uvedeno, zemřela matka a onemocněl. Nabídli mu ale nové místo - učitelského pomocníka v Mníšku pod Brdy. Ryba tam odjel v dubnu 1786.

Strážcem tamní školy a ředitelem kůru byl Jakubův strýc Josef Jan Jakoubek. Právě on umožnil mladíkovi nejen učit, ale působit i na kůru. Dlouho se v Mníšku nezdržel. V únoru roku 1788 odešel do Rožmitálu na místo skutečného učitele.

Poděkovat za trest

Jakub zjistil, že většina dětí v rožmitálské dvojtřídce je nevychovaná, vzpurná a vzteklá. Usiloval o nápravu podle nejnovějších pedagogických příruček. A zkusil i něco nového. V každé lavici byl dohlížitel na kázeň, zavedl písemné stížnosti žáků. Nad neposluchou a viníkem uličnictví prováděli soud jeho spolužáci řízení učitelem.

Rybova plaketa od M. Uchytilové-Kučové z roku 1953.

Rybova plaketa od M. Uchytilové-Kučové z roku 1953

FOTO: archív Lenky Bobíkové

K trestům patřilo poslání na hanbu, černé známky, používání metly a rákosky. Exekucí pověřoval pomocníka. Přísnými tresty stíhal Ryba nadávky, lhaní, rvačky, návštěvy hospod, týrání zvířat, podvod, krádež.

Podle školních předpisů musel žák za potrestání poděkovat. Odměnou pro dobrého žáka byly „bílé známky“ a zápis do Knihy cti. Ryba dbal i o čistotu třídy. V zimě ji vykuřoval jalovcem a pravidelně se větralo - v jiných školách bylo podobné počínání nemyslitelné. A samozřejmě se u Ryby každý den i během vyučování zpívalo. Přesto měl učitel potíže nejen s dětmi, ale i s rodiči.

Proklínal školu

Rodiče si často stěžovali, že učitel děti příliš zatěžuje a dané látce žáci pak nerozumějí. Prý z „takového nákladu“ zešílejí. Jistý sedlák jednou přišel za Rybou, proklínal školu a prohlásil, že on sám školu nepotřeboval a jeho potomci ji také nepotřebují. Docházka se dodržovala pouze na papíře. Na jaře a v létě rodiče posílali děti na pastvu raději než do školy.

Problém byl i se školným. Ryba dostával 28 zlatých od vrchnosti, od duchovní správy 20 zlatých, od rodičů dětí kolem 80 zlatých. A vedle toho naturálie - obilí, seno, slámu, dříví, vejce, ryby, pivo, koláče. Byl by to celkem slušný plat, rodiče ale často odmítali uvedené poskytnout. V roce 1790 se Jakub oženil - 26. července si vzal Annu Laglerovou, dceru zemřelého rožmitálského purkrabího Jana Laglera. Manželství bylo šťastné - manželům se narodilo 13 dětí, šest z nich zemřelo.

S tak rozbujelou rodinou byly ovšem finance stálým problémem. A také mnohým sporům se Ryba nevyhnul. I to způsobovalo, že často měnil náladu. Chvíli byl veselý, vzápětí si zapsal do deníku: „Všechna moje snaha je marná - na představené přišla spavá nemoc. Zdá se mi, že naše školské zřízení je v posledním tažení.“ Největší svízele měl s farářem.

Učitelovy hrubosti

Na rozdíl od Ryby byl farář Zachar proti josefínským reformám. Přestal docházet do školy a neposílal k výuce katechismu ani svého kaplana. Ryba musel všechno odučit sám. Navíc se řídil heslem Kostel je pán, škola je služba. Ryba s farářem neustále polemizoval. Zachar učitele obvinil, že se chová pohoršlivě, vysedává v putykách a vyvolává tam hádky, „on nebude odpovídat na učitelovy hrubosti“.

Mohyla z roku 1933 na místě, kde učitel a skladatel zemřel.

Mohyla z roku 1933 na místě, kde učitel a skladatel zemřel.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Vzájemné invektivy utichly až v roce 1796, kdy krajský komisař F. X. Stark, který ocenil Rybovu práci, podal na faráře stížnost církevním úřadům. Farář nyní musel do školy pravidelně docházet. Tím se Rybovi velmi ulehčilo. Právě toho roku složil - snad z radosti - pastorální mši Hej mistře, která je ovšem po formální stránce spíše vánoční kantátou. Tohle dílo takřka zlidovělo, jak dokládá jeho popularita po více než dvě staletí. A pokračoval dál ve své práci.

Pro mládež vydal nejstarší hudební příručku v českém jazyce Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu, v níž se dokonce pokusil vytvořit české hudební názvosloví. Vytiskli mu dvě sbírky českých písní, napsal řadu symfonií, kvartetů, zpěvoher, české nešpory, pastorely.

V úhrnu sepsal asi 1500 skladeb - dochovala se zhruba třetina. Dočkal se i jistého společenského uznání, když byl jmenován v roce 1805 čestným měšťanem Plzně. Už v té době se ale jeho deprese stupňovaly. Završil je rok 1815.

Se Senekou v ruce

Ryba se trvale cítil přepracovaný, vyčerpávaly jej neustálé rozmíšky s dětmi a jejich rodiči. Už nesedával s přáteli a známými, jak byl zvyklý. Většinu času trávil doma, nanejvýš si vyšel na procházku s přítelem Antonem Reissem, Němcem a vzdělaným liberálem. Necítil se také tělesně dobře - snad jej trápily hemoroidy či nějaká jaterní choroba. A endogenní deprese - nezávislá na vnějších vlivech a okolnostech.

Vše završila procházka do lesa 8. dubna 1815. Nesl si s sebou jednu ze Senekových knih. Na poslední list Ryba tužkou připsal několik slov v tom smyslu, že odchází do šťastnějšího světa, protože tento je nesnesitelný, děkuje ženě i dětem za lásku a prosí je, aby zůstaly spolu a rozuměly si. Život autora Hej mistře byl u konce.

Pohřeb sebevraha
Na sebevrahy se vztahoval přísný zákaz církevních obřadů a nesměli být pochováni na hřbitově.
Jakuba Jana Rybu odvezli na starý krchov - někdejší morní pohřebiště - severozápadně od Starého Rožmitálu u Nového rybníka.
Místo později označili křížkem.
V roce 1855 na podnět Rybova syna Josefa Arnošta požádal rožmitálský farář Jan Fähnrich příslušné orgány, aby byly Rybovy ostatky přeneseny na nový starorožmitálský hřbitov.
V červnu roku 1990 byla v Rožmitálu založena Společnost Jakuba Jana Ryby s cílem uchovávat v nejširším povědomí jeho památku a odkaz.