Je zjevné, že jak obžaloba, tak obhajoba se v podstatné části skutkových tvrzení zcela shodují.

Nebylo žádného sporu o tom, že obžalovaný Vít Bárta jak spoluobžalovanému Jaroslavu Škárkovi, tak poškozené Kristýně Kočí finanční částky uvedené v obžalobě, v době uvedené v obžalobě a na místech uvedených v obžalobě skutečně poskytl.

Z chování jak Kristýny Kočí, tak Jaroslava Škárky bezprostředně po převzetí peněz je zcela zřejmé, že ani jeden z nich s nimi rozhodně nenakládal jako s půjčkou.

Soud proto vylučuje možnost, že by Kristýna Kočí a Jaroslav Škárka nejprve v dobré víře požádali o půjčku, peníze si pak v dobré víře převzali a teprve následně se rozhodli, že půjčku obrátí v úplatek a začali podle toho jednat.

Co svědčí proti Škárkovi

Jaroslav Škárka zcela prokazatelně lhal v tak zásadní věci, jakou je popis jednání s Vítem Bártou ve dnech 17. 3. 2011 a následně 29. 3. 2011, tedy ve dnech, kdy jej měl Vít Bárta nejprve při schůzce na ministerstvu dopravy v koupelně při puštěných kohoutcích přemlouvat či nutit k určitým činnostem a za to mu slibovat částku 160 000 Kč, a následně kdy mu měl předat peníze.

Jaroslav Škárka totiž jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení jednoznačně uváděl, že jedním z požadavků Víta Bárty při obou těchto setkáních bylo, aby podpořil kandidaturu (resp. účast ve výběrovém řízení) ing. Rödla na pozici krajského ředitele Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen „ŘSD“).

Z objektivního důkazu, jímž je jmenovací dekret ing. Rödla, na jehož základě se stal ředitelem ŘSD v Karlovarském kraji, však vyplývá, že toto tvrzení obžalovaného je nesmyslné a lživé, protože ing. Rödl byl jmenován ředitelem již dne 8. 3. 2011, s účinností ode dne 11. 3. 2011, takže 17. 3. 2011 ani později již jakoukoli součinnost v této věci od Jaroslava Škárka Vít Bárta logicky vůbec nemohl požadovat.

Nad rámec tohoto jednoznačného a pro věc zcela dostačujícího závěru lze pouze dodat, že ani další požadavky, jež měl údajně v rámci korupčního jednání Vít Bárta Jaroslavu Škárkovi adresovat (zrušení klubu Věcí veřejných v Plzni či začlenění ing. Rödla do struktur strany Věci veřejné), nebyly v žádném případě prokázány.

Obžalovaný Jaroslav Škárka poskytl jednoznačný důkaz lživosti svých výpovědí předložením podvržené nahrávky, která dle jeho tvrzení měla pocházet ze dne 29. 3. 2011 a zachycovat předání peněz, ve skutečnosti se však jednalo o nahrávku z rána dne 31. 1. 2011.

Skutečnost, že se jedná o podvržený důkaz, byla prokázána znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu v Praze ve spojení s analýzou a důkazy dodanými obhajobou s naprostou jistotou, neboť novinami, které jsou na nahrávce zachyceny a které Jaroslav Škárka, pořizující nahrávku, čte, je deník Právo ze dne 31. 1. 2011.

Kriminalistický ústav, který měl pro expertizu k dispozici i nahrávací zařízení, provedl vlastní pokusnou nahrávku, přičemž rozdíl nastaveného systémového času zařízení mezi oběma nahrávkami odpovídá rozdílu mezi dnem pořízení pokusné nahrávky Kriminalistickým ústavem a koncem ledna či počátkem února 2011.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nahrávací zařízení měl u sebe po celou dobu obžalovaný Jaroslav Škárka.

Soud tedy uzavírá, že se v žádném případě nejedná o nahrávku nevěrohodnou, neprůkaznou či podezřelou; jedná se o prokázaný naprosto bezostyšný podvrh obžalovaného Jaroslava Škárky, který sám soudu aktivně předložil.

Okolnosti této lži jsou přitom o to závažnější, že se obžalovaný prostřednictvím podvržené nahrávky pokusil křivě obvinit svědka Michala Babáka z křivé výpovědi.

V kontextu celkového počínání Jaroslava Škárky nelze mít pochybnosti o tom, že jeho úmysly při nahrávání Víta Bárty nebyly ve vztahu k nahrávanému nijak příznivé.

Konečně pak soud uvádí, že ve světle kriminalistického zkoumání neobstojí ani tvrzení Jaroslava Škárky, že nízkou kvalitu nahrávky způsobují údajné rušičky v bytě Víta Bárty, neboť ze znaleckého posudku jasně vyplývá, že špatná kvalita je dána technickými parametry nahrávacího zařízení a jeho zakrytím rukávem košile nebo saka Jaroslava Škárky v době pořizování nahrávky.

Obžalovaný Jaroslav Škárka ve své výpovědi v přípravném řízení tvrdil, že peníze, které nejprve vložil i s obálkou do bankovního sejfu, uložil dne 5. 4. 2011 po podání trestního oznámení v Horních Počernicích do advokátní úschovy ke svému obhájci JUDr. Vávrovi, přičemž na otázky obhájce obžalovaného Víta Bárty uváděl, že je připraven doložit smlouvu o této úschově, již má samozřejmě k dispozici.

V hlavním líčení ale připustil, že nejenže takovou smlouvu doložit nemůže, ale že se především nic takového nestalo a žádná taková smlouva nebyla vůbec uzavřena, neboť peníze měl celou dobu u sebe.

Obžalovaný Jaroslav Škárka ostatně různými lžemi bohatě zásoboval od samého propuknutí kauzy prostřednictvím svých mediálních výstupů celou veřejnost.

Sám tvrdil, že redaktorům Respektu ohledně částky 55 000 Kč povídal, že tyto peníze dostává od Víta Bárty prostřednictvím poslanců Babáka a Vysloužila za pracovní loajalitu. Dle tvrzení obžalovaného toto bylo pouze expresívnější vyjádření skutečnosti, neboť peníze měly být úhradou nákladů spojených s jeho funkcí.

Nejenže obžalovaný připouští, že lhal (tedy dle vlastních slov používal „expresívnějších vyjádření“) v rozhovorech s novináři z týdeníku Respekt, ale poté, co jeho informace publikovali, dementoval je v jiném periodiku z Kazachstánu s tím, že si z novinářky vystřelil.

Posléze, po návratu do České republiky, obžalovaný odvolal, co odvolal, a začal tvrdit cosi podobného tomu, co tvrdil původně, totiž že částky 55 000 Kč skutečně dostával, nicméně jednalo se o platby, které měly sloužit k úhradě jeho pracovních výdajů.

Soud přitom zdůrazňuje, že tyto mediální kotrmelce předváděl obžalovaný v době, kdy dle svých slov plánoval, jakmile to bude možné a bezpečné, oznámit na policii údajný úplatek, který měl obdržet od Víta Bárty.

Vysvětlení, že cestu mystifikace (což je výraz, který je v politickém slangu oblíbeným synonymem běžného výrazu „lež“) zvolil proto, že nemohl z Kazachstánu adekvátně mediálně reagovat na vzniklou situaci, je prostě a jednoduše nesmyslné, neboť mu koneckonců nic nebránilo nereagovat vůbec.

Všechny popsané skutečnosti jednoznačně prokazují, že obžalovaný Jaroslav Škárka od samého počátku běhu událostí, od prvních rozhovorů s novináři až po své vystupování u tohoto soudu, opakovaně lže a manipuluje s důkazy.

Soud může pouze zarážet míra naivity, průhlednosti a hlouposti lží, které obžalovaný rozšiřuje.

Naprosto nepřesvědčivě a nevěrohodně vyznívá i odůvodnění, proč obžalovaný údajný úplatek neoznámil ihned, ale odjel monitorovat volby do Kazachstánu v rámci pozorovatelské mise OBSE, neboť jeho účast v této misi prý byla státním zájmem České republiky.

Nehledě na to, že toto vysvětlení v kontextu skutečnosti, že předmětem trestního oznámení mělo být velice závažné kriminální jednání významného člena vlády, působí téměř legračně, obžalovaný nepochybně měl i tak na oznámení úplatku dostatek času, konkrétně celý den před odletem.

Jeví se dále naprosto nevěrohodná tvrzení obžalovaného, pokud na jednu stranu sám sebe prezentuje jako člověka s poctivými úmysly, na druhou stranu tvrdí, že strana Věci veřejné již od roku 2009 byla nedemokratickou stranou, do níž finančně vstoupili podnikatelé z Prahy, jež používala vyděračské metody a byla netransparentně financována.

Nabízejí se ovšem jen dva možné závěry, buď obžalovaný tak jako v ostatních bodech, i v této otázce opět lže a pouze se snaží stranu Věci veřejné dehonestovat, nebo se dlouhodobě zcela úmyslně podílel na plánování mimořádně závažné trestné činnosti, což stěží mohl činit v dobré víře.

Nelogicky a zcela nepřesvědčivě vyznívá i popis a zdůvodnění počínání obžalovaného po návratu z Kazachstánu. Obžalovaný, shodně jako Kristýna Kočí, odůvodňují své počínání obavou ze zásahu Víta Bárty či jím v minulosti vlastněné a řízené bezpečnostní agentury ABL, nikdo z nich však nedokázal žádným rozumným důvodem vysvětlit, v čem jim měl pomoci a v čem jim skutečně pomohl v překonání této obavy týdenní odklad při podání trestního oznámení.

Poněkud zvláštně vyznívá, že obžalovaný Jaroslav Škárka si hradí osobní ochranku, která v jeho okolí monitoruje údajné podezřelé osoby, aniž by se jakkoli snažila tyto osoby identifikovat či jejich totožnost zadokumentovat.

Co řekl o Kočí

Pokud jde o svědkyni Kristýnu Kočí, soud její výpověď hodnotí jako mimořádně nevěrohodnou. Svědkyně se sice proti obžalovanému Jaroslavu Škárkovi aspoň vyvarovala uvádění snadno ověřitelných lží o podstatných skutečnostech, ovšem často za cenu toho, že jakmile se její verze událostí dostala do rozporu s nějakým objektivním důkazem nebo zjevně vůbec nevyznívala logicky, k těmto rozporům se z různých důvodů vyjadřovala zcela vyhýbavě a nepřesvědčivě.

Tento přístup je zcela patrný již ve vztahu k prvnímu zásadnímu důkazu, který její verzi zpochybňuje a jímž je nahrávka pořízená svědkem Lukášem Víchem.

Na této nahrávce padají ze strany Kristýny Kočí – v kontextu její svědecké výpovědí a jejích tvrzení, že neplánovala žádný puč ve straně Věci veřejné – výroky, které obtížně lze vysvětlit jinak.

Soud má konkrétně na mysli výroky jako: „My máme na účtech schovaný prachy, my máme sto dvacet miliónů ... na novou stranu, fakt“, „My jsme počítali s tím, že takoví ti Skokani, takoví ti, co jim jde o prachy, o koryta, se seberou a řeknou si: Hele, radši než přijít o funkci nebo o ten plat poslaneckej, tak do toho půjdou“. „Ty půjdou sedět. Mně je jedno, jestli Bárta ovládá celou policii, protože my držíme celou justici. Proto ten Pospíšil. Všechno je promyšlený, já to hraju teďka tak, že teď se musí získat lidi“, „Tahleta akce je projekt společnej, tři čtvrtě roku chystanej“. Je namístě dodat, že nahrávka zachycuje též řadu vulgarit pronesených Kristýnou Kočí.

Kristýna Kočí ve své svědecké výpovědi tuto nahrávku a své výroky žádným způsobem, který by aspoň trochu dával nějaký smysl, nedokázala vysvětlit.

Nutnosti vyjádřit se k jednotlivým pozoruhodným výrokům, které tehdy pronesla, se vyhnula s vyjádřením, že nahrávka byla manipulována v České televizi, nedokáže tedy říct, zda je autentická, nikdy ji neslyšela ani neviděla její přepis, takže se k ničemu z toho, co na ní zaznělo, nemůže konkrétně vyjádřit.

V kontextu toho, že tato nahrávka putuje už rok českými médii a stala se svého druhu legendární, že na jejím podkladě byla napsána divadelní hra, kterou – jak vyplývá z výpovědi svědkyně Maršálkové – sama poškozená navštívila a hodlá uplatňovat svá autorská práva k ní, že se k této nahrávce poškozená obšírně vyjadřovala i krátce po jejím zveřejnění v obsáhlém televizním rozhovoru, soud hodnotí tato vysvětlení poškozené jako zjevnou průhlednou výmluvu, učiněnou ve snaze vyhnout se vysvětlování čehosi, co skutečně z jejího pohledu vysvětlit v podstatě nelze.

Kristýna Kočí

Kristýna Kočí

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Stejně zmatená, nevěrohodná až komická jsou vyjádření poškozené k okolnostem pořízení nahrávky. Poškozená tvrdí (a tuto verzi uvedla již ve zmíněném televizním rozhovoru v pořadu Události, komentáře dne 13. 4. 2011), že k rozhovoru přistupovala s očekáváním, že bude nahrávána.

Tvrzení, že celý její postup byl motivován snahou prokázat, že se členové Věcí veřejných nahrávají, poškozená velice úporně a bojovně prosazovala právě i v citovaném rozhovoru v Událostech, komentářích, kde na otázky moderátora, který se pokoušel ptát na obsah nahrávky, reagovala například výroky:

„Já se strašně omlouvám, ale my se tady vůbec nebavíme o té podstatě. My se tady nebavíme o tom, že evidentně členové Věcí veřejných si nahrávají svoje schůzky... To podle mě je mnohem důležitější informace. Tady se bavíme o praktikách, které používá vládní strana. Vládní strana, její představitelé chodí na svoje schůzky s nahrávacím zařízením. Proboha, kde to jsme!

K tomu soud může pouze uvést, že poškozená, která si sama prokazatelně v předchozí době tajně nahrávala schůzky s obžalovaným Vítem Bártou a s dalšími členy strany (nahrávka z restaurace Studna, nahrávka tzv. porady u lahví těžkého vína, samotnou poškozenou přiznaná smazaná nahrávka rozhovoru s Vítem Bártou u něho doma), projevuje v tomto svém vyjádření naprosto mimořádnou dávku nehoráznosti.

Kristýna Kočí na nahrávce popisuje svou dlouhodobou snahu rozštěpit poslanecký klub strany Věci veřejné a její vyjádření, jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, odpovídají zcela verzi, kterou v tomto trestním řízení zastává obhajoba.

Tento závěr platí přitom i tehdy, pokud Kristýna Kočí při svém projevu přeháněla či zveličovala svou úlohu a takříkajíc se předváděla, což se jeví vzhledem k době pořízení nahrávky i jejímu vystupování pravděpodobným.

Přestože nahrávka pořízená samotnou Kristýnou Kočí již před událostmi dne 29. 3. 2011, konkrétně dne 13. 3. 2011 (po tzv. poradě u lahví vína), zachycující její rozhovor ve vozidle s ministrem Kamilem Jankovským, je podstatně stručnější a méně vypovídající, i v celkovém kontextu skutkové verze traktované obhajobou ji soud hodnotí jako důkaz podstatný.

Shodně jako v případě předchozí citované nahrávky ani tentokrát nedokázala poškozená ve své svědecké výpovědi podstatné body a především celkové vyznění svého projevu přesvědčivě vysvětlit; takovým vysvětlením přitom nemůže být ani poukaz na vinné opojení, v němž se měla v době rozhovoru nacházet.

Konkrétně poškozená při hovoru s Kamilem Jankovským použila věty jako: „nabídka jasně řečena, nějakej jako setup... no od koho, od našich... od tatínka od Jirky“, „časově příští víkend schůzka s nastaveným pracovním fahrplanem, časování úplně jasný… s ekonomikou nastavenou, s Biskou v zádech a se vším… příští tejden… Řek, že si teďka do týdne všecko jako rozmyslíme, že on udělá ty kroky ekonomika a všecko bude připravený“, „No takhle jsem hlavně ve velkým presu a hlavně jako se zavíraj jiný varianty, že jo, protože ta Nečasova varianta je varianta jako relativně rychlá“, „plus… Kalousek mi poslal částku nebo velkou, velkou, velmi velkou nabídku, jako opravdu hodně velkorysou. Kterou já jsem teda odmítla. Ale jenom proto, že jsem si řekla, jaká je realita… jako abychom… velmi teda velkorysou. Takže je jako o čem přemýšlet.“

Obsah tohoto projevu Kristýny Kočí lze dle soudu skutečně jen obtížně vykládat jinak, než jak činí obhajoba, totiž jako informování o svých plánech na rozštěpení Věcí veřejných za spolupráce představitelů dalších koaličních stran, a to bez ohledu na to, zda v dílčích výrocích na nahrávce svědkyně Kočí uvádí pravdu nebo si vymýšlí.

Pokud pravdu říkala, je zjevné, že lže ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení, když vysvětluje obsah nahrávky, a obecněji, když uvádí, že nikdy neměla v úmyslu rozštěpit poslanecký klub strany Věci veřejné.

Pokud si při svém rozhovoru s ministrem Jankovským vymýšlela, jedná se již o druhou nahrávku rozhovoru, tentokrát navíc pořízenou jí samou, ve které dle vlastních slov uvádí svým blízkým spolupracovníkům bez rozumného důvodu naprosté nesmysly; úvahy o bájné lhavosti, nastíněné obhajobou, by pak dostávaly reálný základ.

Ať již platí první, či druhá varianta, případně spojení obou (čímž soud míní výrazné přehánění, nicméně pravdivý základ podávaných informací), stěží si lze představit negativnější vizitku, má-li soud zvažovat věrohodnost této svědkyně.

Dalším objektivním důkazem, jenž zpochybňuje verzi poškozené a jejž ve své svědecké výpovědi nedokázala přesvědčivě vysvětlit, je smlouva o advokátní úschově, kterou dne 30. 3. 2011 sepsaly Kristýna Kočí, Alena Maršálková a advokátka  JUDr. Věra Chandrycká.

Poškozená nezbavila v hlavním líčení advokátku JUDr. Chandryckou povinnosti mlčenlivosti. Ta dříve popsala chování poškozené tak, že Kristýna Kočí byla rozrušená, nešťastná a plakala, ze sdělení jak Aleny Maršálkové, tak Kristýny Kočí nebylo zřejmé, co má být předmětem požadované právní služby.

Požádaly ji o sepsání čestného prohlášení a dohodly se na sepsání smlouvy o úschově následujícího dne.

Že se jednalo o úplatek, se pak dozvěděla až z médií, v danou chvíli to netušila.

Fakticky takto sepsané dokumenty poškozenou ani Alenu Maršálkovou k ničemu nezavazovaly, v dalším nakládání s penězi je nijak neomezovaly a do budoucna jim nechávaly otevřené všechny možnosti, jak ve věci dál postupovat.

Za hlavní deficit svědecké výpovědi Kristýny Kočí považuje však soud její absolutní nelogičnost, vztahující se k období od převzetí hotovosti do podání trestního oznámení.

I když soud pomine nepříliš logické rozhodnutí podat trestní oznámení až společně s Jaroslavem Škárkou po jeho návratu z Kazachstánu... je zcela zjevné, že toto chování vůbec neodpovídá proklamovaným obavám, ale spíš budí dojem postupné přípravy na využití situace ve vnitrostranickém boji, konkrétně dojem testování či přípravy potenciálních budoucích spojenců.

Veškeré jednání poškozené bylo zaměřeno ke dni 7. 4. 2011 a k výjezdnímu zasedání klubu.

Velice podstatným důkazem, který soud již několikrát zmínil, je svědecká výpověď svědkyně Ivany Svobodové, novinářky týdeníku Respekt, která mimo jiné jasně uvedla, že si je jistá, že ráno dne 29. 3. 2011 dostala informaci o tom, že Jaroslav Škárka si jde tohoto dne pro další peníze, od Kristýny Kočí nebo Aleny Maršálkové.

Tato informace je pozoruhodná proto, že Kristýna Kočí tvrdí, že novinářům mohla pouze potvrdit fámy o předávání obálek, které kolují v poslaneckém klubu, stejně tak Alena Maršálková ve své svědecké výpovědi o ničem takovém rozhodně nehovoří.

Pakliže ale tuto svou povahou zcela konkrétní informaci o Jaroslavu Škárkovi novinářům sdělila i Kristýna Kočí nebo Alena Maršálková, pak je zjevné, že se buď v nepochybné součinnosti s Jaroslavem Škárkou podílely na šíření zcela nepodložených spekulací, nebo o plánovaném předání peněz od Jaroslava Škárky předem věděly.

Tuto informaci mohly přitom mít pouze právě od Jaroslava Škárky, což neodpovídá jeho verzi o nečekaném předání úplatku, naopak by tato skutečnost odpovídala předem domluvenému či avizovanému předání půjčky, která byla v hovoru s novináři vydávána za úplatek.

Výpověď svědkyně Kristýny Kočí navíc staví soud, z hlediska hodnocení věrohodnosti ať již této výpovědi, nebo samotné svědkyně, před shodný problém jako v případě obžalovaného Jaroslava Škárky.

Pokud svědkyně tvrdila, že při sestavování kandidátních listin pro volby do Poslanecké sněmovny Viktor Paggio měl na starost změnit (tedy zfalšovat) výsledky hlasování véčkařů podle pokynů Víta Bárty a že právě proto se stala lídrem moravskoslezské kandidátky, je zcela zjevné, že i ona buď lže a snaží se svou bývalou politickou stranu poškodit, nebo se podílela minimálně na zcela cynickém podvádění voličů při volbách do Poslanecké sněmovny, protože nelze akceptovat, že by za takto podvodně fungující politickou stranu mohla kandidovat v dobré víře.

Obě varianty vypovídají o charakteru i věrohodnosti svědkyně velice nelichotivě.

O možné trestní odpovědnosti Škárky a Kočí

Bylo tedy mimo důvodnou pochybnost prokázáno i to, že obžalovaný Jaroslav Škárka vylákal pod falešnou záminkou žádosti o půjčku od Víta Bárty částku 170 000 Kč, přestože jeho skutečným úmyslem bylo tuto transakci využít k diskreditaci Víta Bárty.

Kristýna Kočí s Jaroslavem Škárkou

Kristýna Kočí s Jaroslavem Škárkou

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Soud přitom mohl postihnout právě jen toto jednání obžalovaného, neboť se jedná o totožný skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a pro který byl Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání vydán.

Následné kroky obžalovaného Jaroslava Škárky nemohly být již předmětem tohoto trestního řízení, soud nicméně předpokládá, že se jimi budou na základě skutkových zjištění soudu zabývat policejní orgány ve vztahu k možné kvalifikaci tohoto jednání jako zločinu či pokusu zločinu křivého obvinění podle
§ 345 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zákoníku.

Totéž pak platí pro jednání Kristýny Kočí, kde by měla být pozornost zaměřena i na posouzení podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Co zaznělo o Bártovi

Soud se pečlivě zabýval skutkovými argumenty, které zazněly v závěrečné řeči státní zástupkyně, nicméně neshledal žádné přesvědčivé důkazy či indicie, jež by verzi obžalovaného Víta Bárty vyvracely.

K samotné obhajobě obžalovaného Víta Bárty soud konstatuje, že základní a v podstatě jediný, zato však nepochybně velmi silný argument svědčící proti obžalovanému je nelogičnost a nepravděpodobnost toho, že by – nadto v postavení ministra vlády – v nejlepším úmyslu distribuoval statisícové půjčky osobám, s nimiž měl mít napjatější vztahy.

Vít Bárta se svou manželkou Kateřinou Klasnovou před jednací síní Obvodního soudu pro Prahu 5

Vít Bárta se svou manželkou Kateřinou Klasnovou před jednací síní Obvodního soudu pro Prahu 5

FOTO: David W Cerny, Reuters

Rozumné vysvětlení této nelogičnosti ve výpovědi obžalovaného Víta Bárty však dle soudu lze nalézt v samotné podstatě věci, neboť soud poskytované peníze, jak bude po právní stránce podrobněji vysvětleno dále, rozhodně nehodnotí jako přátelské půjčky, ale jako úplatek ve formě půjček.

Bez významu pro posouzení věci je fáma o původně šestimiliónovém požadavku Kristýny Kočí, ve vztahu k němuž měla být částka 500 000 Kč první splátkou; tato fáma, kterou potvrzuje větší množství svědků či dalších důkazů, se zjevně rozšířila z klubu Věcí veřejných, nepochybně z okolí obžalovaného Víta Bárty či od některého z těch, co stáli na jeho straně, není však evidentně pravdivá a její přesný zdroj nebyl prokázán.

Jakkoli však soud přijal za prokázanou skutkovou verzi obhajoby obžalovaného Víta Bárty, neztotožňuje se rozhodně s názorem, že jeho jednání, jak je sám doznal, je beztrestné.

Definici úplatku může totiž zcela nepochybně naplnit i půjčka, pakliže je poskytována za podmínek, jež pro jejího příjemce představují přímé majetkové obohacení či jiné zvýhodnění.

Stejně tak úplatkem může být i jiné zvýhodnění, například poskytnutí protislužby nebo, což je v projednávané věci relevantní ve vztahu k nabídkám obžalovaného činěným vůči poslancům Suché a Humlovi, které sice nejsou předmětem řízení, ale soud je při komplexním zhodnocení jednání obžalovaného musí zohlednit, zajištění zakázek pro soukromé podnikání či jinou výdělečnou činnost upláceného.
Na otázku, zda půjčky poskytované obžalovaným lze hodnotit jako neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, soud jednoznačně odpovídá kladně.

Ve vztahu k tržním podmínkám (a jiné kritérium nepřichází při posouzení výhodnosti půjčky v úvahu) je patrné, že poskytnutím bezúročné půjčky dochází, proti využití úvěru nabízeného bankami či úvěrovými společnostmi, jak k přímému obohacení, spočívajícímu v absenci povinnosti hradit úroky, tak k dalšímu zvýhodnění, za něž je možné považovat zejména absenci písemné formy smlouvy či jakéhokoli dokladu o ní a z ní vyplývající obtížnou faktickou vymahatelnost vrácení takové půjčky či nedostatek jakéhokoli zajištění závazku.

Prvotní nabídka Víta Bárty byla učiněna na poslaneckém klubu a byla určena všem (přinejmenším všem přítomným) poslancům poslaneckého klubu strany, zatímco žádných jiných osob se netýkala.

Nabídka byla motivována, a zde soud vychází z výpovědi samotného obžalovaného, obavou ze vzniku negativního mediálního obrazu strany, kdyby poslanci revokovali debatu o výši příjmu poslanců.

Soud tedy shrnuje, že obžalovaný v žádném případě neposkytoval přátelské půjčky, ale realizoval, a to nejen v projednávaných dvou případech, svou předchozí nabídku určenou poslancům strany, bez ohledu na svůj osobní vztah s nimi.

Smyslem takto realizované nabídky bylo zabránit svobodné debatě poslanců o možné nové zákonné úpravě, revokující předchozí, dle některých poslanců chybnou, změnu zákona, která se dotkla jejich příjmů.

Nabídka tedy přímo souvisela s obstaráváním věcí obecného zájmu, konkrétně se zákonodárnou činností poslanců, tedy činností, která je, slovy trestního zákoníku, výkonem jejich pravomoci při plnění úkolů státu. V žádném případě nelze akceptovat úvahu, že by trestněprávní ochrana před korupčním jednáním postihovala pouze případy poskytnutí úplatku v souvislosti s hlasováním o již existujícím konkrétním návrhu zákona.

Proces přijímání zákonů je, včetně například zákonodárné iniciativy, která náleží každému z poslanců, částečně upraven již v ústavě, částečně zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který upravuje i sdružování poslanců v poslaneckých klubech. Na celý tento proces, a to již od zvažování či debat o možnosti využití zákonodárné iniciativy, je třeba nahlížet jako na proces, při němž poslanci plní úkoly státu a používají přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů.

A právě tento proces se, byť v samém počátku, obžalovaný pokusil nabídkou a následným poskytnutím úplatku ovlivnit.

Pokud jde o námitku, že takové či obdobné počínání je v politice běžné, soud konstatuje, že předmětem tohoto řízení je konkrétní jednání obžalovaného Víta Bárty. Nelze připustit myšlenku, že trestní právo se musí zastavit před branou politiky a že jednání, které je na jakékoli jiné úrovni lidského života postihováno trestním zákoníkem a trestáno, se od určitého postavení pachatele stává beztrestným.

Obžalovaný si musel být velmi dobře vědom, že tímto způsobem si zavazuje jednotlivé poslance. Lze si stěží představit normálně fungující poslanecký klub, složený z podstatné části z dlužníků či smluvních partnerů ekonomicky více či méně závislých na čelném představiteli tohoto klubu.

Polehčující okolnosti

Obžalovanému Vítu Bártovi je ukládán trest za zločin, na který trestní zákoník stanoví sazbu trestu odnětí svobody od jednoho do šesti roků.

Soud shledal v jeho případě jednoznačnou převahu důležitých polehčujících okolností. Obžalovaný v minulosti nikdy nebyl soudně trestán, jeho jednání je tedy třeba hodnotit jako exces z dosud řádného způsobu života.

Ke spáchání trestného činu se objektivně zcela doznal, jakkoli se domníval, že jeho jednání trestné není, a toto jeho doznání velice podstatným způsobem přispělo k objasnění věci.

Soud při rozhodování o výměře a druhu trestu přihlédl i ke skutečnosti, že – jakkoli prvotní korupční nabídka vzešla od obžalovaného – k samotnému poskytnutí obou úplatků jej přiměla provokace jeho politických odpůrců, kteří si o peníze řekli právě s úmyslem obžalovaného zdiskreditovat.

Rovněž výše obohacení či zvýhodnění, kterou upláceným poskytl, byla vzhledem k závažnosti právní kvalifikace relativně nízká.

Na druhou stranu nelze pominout skutečnost, že obžalovaný se svého jednání dopustil v nejvyšších patrech politického života, a taktéž že si tímto způsobem nepochybně fakticky zavazoval poslance vládní politické strany.

Zároveň soud obžalovanému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, konkrétně propadnutí částky 665 000 Kč, jež byla ve formě bankovek použitých při korupčním jednání obžalovaného zajištěna v průběhu trestního řízení.

Velice odlišná je situace v případě obžalovaného Jaroslava Škárky. Obžalovanému je ukládán trest za přečin, jehož spáchání zákon postihuje trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby od jednoho do pěti roků.

I v jeho případě soud hodnotí jako polehčující okolnost, že obžalovaný dosud žil zcela řádným životem a nebyl nikdy soudně trestán. Tím však výčet polehčujících okolností končí. Obžalovaný spáchal s rozmyslem trestný čin ze zvláště zavrženíhodné pohnutky, zcela se vymykající obvyklému motivu pachatelů podvodného jednání, kteří usilují o své majetkové obohacení.

Pro obžalovaného poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo podvodné vylákání peněz pouhým prostředkem k následné dehonestaci podvedeného a dosažení vlastních cílů v nejvyšší politické sféře, a je přitom z hlediska úvah o ukládaném trestu nepříliš podstatné, že i jednání podvedeného Víta Bárty soud posoudil jako trestný čin.

Rovněž chování obžalovaného po spáchání trestného činu, vrcholící ostatně v tomto soudním procesu, hodnotí soud ve vztahu k podvedenému jako značně zákeřné.

Zároveň soud obžalovanému uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na maximální možnou dobu deset roků.

Obžalovaný se totiž trestného činu dopustil v přímé souvislosti se svou poslaneckou funkcí a jeho kriminální jednání, učiněné ve snaze dosáhnout politických cílů v rámci své poslanecké funkce, bylo natolik hanebné, že veřejný zájem naléhavě vyžaduje, aby mu bylo zabráněno i nástroji trestního práva v dalším působení v této funkci.

(Text je redakčně krácen)