O politice:

„...politika (se) stává až příliš věcí specialistů... Mně se ale zdá, že by měla být především věcí občanů, se zvlášť vystupňovaným smyslem pro odpovědnost a tajemnou komplexnost bytí.“ (z projevu v Tokiu, 23. dubna 1992)

„Ať tak či onak, jednoho předsudku zděděného po komunismu bychom se už konečně měli zbavit: totiž přesvědčení, že stát, respektive strany, jsou ti jediní, kdo má ve všem pravdu a kdo umí nejlépe rozsévat dobro.“ (Mladá fronta Dnes, 30. prosince 1994)

„...není pravda, jak o mně tvrdí někteří propagandisté, že jsem odpůrcem stran. Strany jsou absolutně nevyhnutelným a osvědčeným instrumentem demokracie, já jsem pouze proti neomezené nadvládě politických stran, kde v podstatě každá ptákovina se musí řešit ve stranických sekretariátech a strany se musejí dohodnout.“ (BBC, 21. listopadu 2001)

„Štve mě propast mezi politikou a veřejností. Neschopnost chytat šejdíře a mafiány, kteří uprostřed domovní prohlídky odcházejí do Afriky. Neúcta ke krajině a vůbec k půdě. Impotentní architektura. Velká chuť dobývat zemi a budovat nepotřebné elektrárny. Pražské mostecké věže obalené po léta reklamou. Blábolení vůdce pražské ODS. Nadvláda bulvárních médií.“ (Mladá fronta Dnes, 18. prosince 2010)

O demokracii a společnosti:

„Demokracii chápu jako útvar státního bytí, jako způsob sebeorganizace společnosti, jako formu soužití... Nikoli jako pouhý soubor systémových opatření... Demokracie je jen vnějším výrazem čehosi niterného.“ (Z projevu k Federálnímu shromáždění, 29. června 1990)

„Dnes žijeme v jediné celoplanetární civilizaci. Svět je tak propojený, že už neexistují jednotlivé civilizace. To má tisíc a jednu dobrých stránek a tisíc a jednu špatných stránek. Existují velká potenciální nebezpečí a ohrožení, kterým nikdo neunikne... Ta nebezpečí tu však jsou a nastal čas, aby k nim vlády a politici přistupovali zodpovědně. Nejvyspělejší státy světa se například snaží omezovat emise skleníkových plynů. Co se s tím dá dělat? Upozorňovat na to, žádat politiky, aby se dívali dále do budoucnosti.“ (Pravda, 12. listopadu 2009)

O Evropské unii:

„Úkolem dnešní Evropy je vzkřísit a promítat do svého života své vlastní nejlepší duchovní tradice a tím se tvořivě spolupodílet na tvorbě nového způsobu světového soužití.“ (z projevu v Cáchách, 15. května 1996)
„K českému prostředí, trochu kocourkovskému, tradičně patří, že se vůbec moc nezajímá o to, v jakém prostoru ležíme, jaké jsou naše dlouhodobé perspektivy, jaké šance má naše zakotvení v Evropě.“ (na tiskové konferenci před odletem na setkání středoevropských prezidentů, 6. června 1997)

„Podle mne je Evropská unie naprosto bezprecedentní, nevídaná historická šance pro tento kontinent..., ale pakliže má někdo jiné vyargumentované stanovisko, je to jeho věc a já respektuji jeho názor.“ (Právo, 8. června 2002)

K terorismu a událostem po 11. září 2001:

„Já bych rád, kdyby to tažení proti terorismu opravdu zůstalo tažením proti terorismu, a ne proti státům či národům. Ano, irácký režim je extrémně nebezpečný, to všichni víme a s největší pravděpodobností podporuje rozmanité fanatiky, extremisty, ale přesto si nemyslím, že je dobré mluvit o válce proti Iráku. Nikdo přeci nechce válčit proti státům či národům, ale proti fenoménu terorismu.“ (BBC, 21. listopadu 2001)

O Rusku:

„...jakkoli (Rusko) není vzdáleno Západu ani civilizačně, přece jen je z různých historických i zeměpisných důvodů světem pro sebe: je velké jako všechny státy NATO dohromady, je ohromnou euroasijskou říší, s níž je nutné mít co možná nejkvalitnější partnerské styky, ale která je tak zřetelně samostatnou součástí dnešního světa, že jakékoli vztahy NATO s ní mohou být a vždycky budou jen vztahy dvou entit...“ (The Washington Post, 9. května 2002)

O svém působení v prezidentské funkci:

„Často se setkávám s názorem, že jsem určitý stabilizační bod v tomto rozvichřeném politickém životě... Ale zároveň k tomu nemohu nedodat drsnou pravdu, že žádný stabilizační bod v podobě nějakého prezidenta nezachrání tuto zemi. Ne, nelze spoléhat na žádného spasitele, nelze spoléhat na jednu osobu, která jako Mojžíš vyvede národ přes poušť do země zaslíbené.“ (Právo, 12. listopadu 1997)

O vztazích mezi ČR a Slovenskem:

„Nikdy jsem netvrdil, že musíme být pouze federací. Když se národy rozhodnou pro samostatné státy, ať je mají... Politici dělali, co mohli, aby udrželi společný stát. Co možná nebylo fér, bylo to, že se v roce 1992 dvě vítězné strany dohodly, že nebude žádné referendum. Považovaly za lepší, když se dohodnou spolu, než aby o rozdělení rozhodly oba národy, což jim překáželo.“ (Pravda, 18. března 2002)

K poválečnému odsunu Němců:

„Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit.“ (ČST, 23. prosince 1989 - ještě jako kandidát na prezidenta)

„O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se - jako Češi - hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli.“ (Z projevu v pražském Karolinu UK, 17. února 1995)

O NATO a ke vstupu ČR do této organizace:

„Američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.“ (v Kongresu USA, 21. února 1990)

„Nikdy jsme nebyli součástí takto široké, pevné a závazné bezpečnostní aliance, která by zároveň ze samé své podstaty respektovala naši svébytnost, vůli našeho národa.“ (na tiskové konferenci v předvečer rozšíření NATO, 11. března 1999)