Jeho první reakce z toho, co se děje, prý byly nadšené a dramatické. „S ohledem na několikaměsíční dění v Polsku a Německu jsem doufal, že to u nás možná konečně prasklo také. Do té doby jsem se obával, že zatímco komunismus zjevně v některých zemích končí, my si ho možná podržíme a budeme krást trabanty před Německou ambasádou ještě dalších dvacet let.“

Do Gorbačovova nástupu k moci vůbec nedoufal, že režim padne. „Gorbačova jsem vnímal jako šanci. Ta se zjevně přibližovala, a když padla Berlínská zeď, bylo mi jasné, že nepředvídaný sen se může stát skutečností. Po pádu komunismu jsem se téměř rok každý den ráno hned po probuzení radoval, že ten internační tábor blbosti skončil...“

I Jan Kraus si myslí, že se naše společnost v mnoha ohledech posunula dobrým směrem. „Což je ovšem dané také tím, že na začátku jsme byli v dezolátním stavu a nebylo možné ještě klesnout. Dovednosti, podnikání, vzdělávání… vše se postupně zjevně zlepšuje. Bohužel z morálně intelektuálního hlediska byla společnost poničena víc, než jsem si myslel.“

Podle něj se Češi ve svobodném světě stali sami sobě největší překážkou tomu, aby svůj stát rychleji a razantněji vedli mezi nejmodernější společnosti světa. „Ovšem, kdybych si dříve pozorněji přečetl biblickou část, kde Mojžíš putuje s Židy čtyřicet let v poušti, protože by se svými návyky z doby otroctví pořádný stát neuměli založit, byl bych překvapený méně. Čili i já jsem si svojí nevzdělaností sám sobě soupeřem...“