Vážené senátorky, poslankyně, vážení senátoři, poslanci, vážená vládo, dámy a pánové,

po pěti letech před Vás opět předstupuji jako kandidát na úřad prezidenta republiky. Velmi si toho vážím. Je mi ctí ucházet se o Vaše hlasy.

Rád bych poděkoval těm, kteří mne před pěti lety zvolili. Vám všem bych chtěl poděkovat za spolupráci, ve které bylo přátelské setkávání se i občasné utkávání se. V demokratické zemi tomu nemůže být jinak. Vás všechny bych chtěl požádat o podporu při volbě dnešní.

Jako fungující prezident musím začít ohlédnutím se zpět. Nezačínám od nuly a nemělo by smysl, abych se takový dojem pokoušel vyvolávat. Důvod začínat od nuly nemá ani naše země. Česká republika potřebuje kontinuitu s rozumnými korekcemi. Korekcemi nikoli směru, ale některých jednotlivostí.

Mé pětileté období ve funkci prezidenta České republiky bylo obdobím jejího relativně úspěšného vývoje, ale nikoli obdobím klidu a politické stability. Velmi těsné výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v letech 2002 i 2006 si - a to na všech stranách politického spektra - vybíraly svou daň. Některá fakta ukazují nestabilitu velmi výmluvně. Za pět let jsem se na - snad už tradičním - novoročním obědě prezidenta s premiérem setkal v Lánech se čtyřmi různými premiéry. Jenom ten současný tam byl dvakrát. Na plesy nechodím, s výjimkou jediného - jako vrchní velitel ozbrojených sil navštěvuji ples Armády České republiky. I v tomto případě mne tam za pět let vítali čtyři různí ministři obrany. Pátý žádný armádní ples dokonce ani nestihl.

V minulém volebním období Poslanecké sněmovny jsem byl u dvou vládních krizí a výměn vlád a premiérů, což byly poměrně velké politické otřesy. V těchto složitých chvílích jsem přispěl k řešením, která respektovala volební výsledek a která umožnila dokončit celé volební období bez zvratu politických poměrů a bez předčasných voleb.

Ani v roce 2006 volby nikomu nenabídly dostatečnou většinu, a proto se vládu s důvěrou sněmovny podařilo vytvořit až po více než sedmi měsících od okamžiku voleb. Rozložení politických sil bylo - a i dnes je - takové, že se nedaly a nedají vytvořit vládní koalice, které by mohly fungovat s potřebným klidem a rozhodností.

Ve všech těchto situacích jsem postupoval v souladu s Ústavou České republiky. To, že si v různých okamžicích leckteří z Vás - a to snad ze všech politických stran - přáli, abych více zatlačil v tom či onom směru, a že prakticky všichni měli někdy pocit, že výsledné řešení nebylo přesně podle nich, je důkazem toho, že mé jednání bylo nadstranické. To ostatně je povinností prezidenta.

Po celé pětileté období jsem byl v intenzivní komunikaci s oběma komorami parlamentu. Velkým tématem se hned na počátku ukázala nezbytnost urychleného vybrání nových členů Ústavního soudu ve fázi stále ještě ne zcela stabilizovaného českého soudnictví a při trvajícím hledání místa této instituce v našem ústavním systému. Rozsudky Ústavního soudu potvrzují, že jsem si - sobě nějak mimořádně nakloněnou - skupinu ústavních soudců nevybral, což je určitě správné.

K tzv. vetování, ve skutečnosti vracení zákonů sněmovně k novému projednání, jsem vždy přistoupil až po velkém uvážení a v drtivé většině případů tehdy, kdy došlo k zásadně protikladnému postoji obou komor parlamentu. Celkový počet mých vet byl jednorázově vychýlen kvůli mimořádnému počtu narychlo připravovaných zákonů před koncem volebního období minulé sněmovny. Určitá zdrženlivost v přijímání zákonů těsně před koncem volebního období by měla být - pro vládní koalice všech barev - pravidlem.

Jen ve velmi malém počtu případů jsem uplatnil svůj silný osobní názor, ale bylo to doplněno podrobným a veřejně publikovaným zdůvodněním, proč jsem to udělal.

Mé prezidentské období bylo charakterizováno dvěma dominantními událostmi: vstupem České republiky do Evropské unie a rychlým růstem naší ekonomiky.

Členství v Evropské unii završilo naše úsilí překonat dědictví minulé éry a opět se stát normální evropskou zemí se všemi atributy, které k tomu patří. Členství v EU je jedním z nich a ničím jiným není zastupitelné. To říkám zcela jednoznačně a velmi důrazně těm, kteří některé mé kritické postoje k Evropské unii nechtějí pochopit nebo je úmyslně karikují. Nebylo náhodou, že jsem v roce 1996 jako předseda vlády za naši republiku do Evropské unie podal přihlášku a že jsem v roce 2004 jako prezident v Aténách podepsal naši přístupovou smlouvu.

V této složité organizaci se teprve učíme pohybovat. Snažíme se, aby přínosy plynoucí z našeho členství byly vyšší než nemalé náklady, které jsou s ním spojeny. Snažíme se přispívat i k tomu, aby tato organizace fungovala co nejlépe a aby se v ní neztrácelo to, co my sami považujeme za největší přínos celého našeho polistopadového období - důsledná demokratičnost a transparentnost politického rozhodování, bezprostřední odpovědnost politiků veřejnosti, rozhodování co nejblíže k občanovi, maximum svobody jednotlivce, omezování zbytečné intervence a poručníkování shora. Je logické, že právě my tyto věci cítíme tak silně.

Naše ekonomika po naprosto nevyhnutelném transformačním otřesu na počátku devadesátých let roste relativně velmi rychle. Ve svém novoročním projevu jsem uvedl jedno porovnání: v roce 1993, tedy v okamžiku vzniku České republiky, jsme byli úrovní HDP (hrubého domácího produktu pozn. red.) na hlavu na 53 procentech patnáctky nejvyspělejších evropských zemí. Dnes jsme na více než 73 procentech. To je velký vzestup, který nelze zpochybnit a není třeba ho ani znevažovat.

 

Pokud neuděláme nějakou zásadní chybu, rychlejší ekonomický růst než ve "starých" členských zemích může pokračovat. I odstup, který si udržujeme od většiny nových členských zemí, zůstává poměrně velký. Chtějme stále více, ale v dohánění ekonomické úrovně se zázraky dělat nedají.

Ke své dnešní kandidatuře chci říci, že se o své znovuzvolení ucházím s plnou vážností a s dostatečným vědomím a vlastním prožitkem toho, co prezidentská funkce znamená. V roce 2003 jsem si na vlastní kůži ověřil, jak je zvolení do této nejvyšší funkce v zemi těžké. Možnosti být prezidentem republiky jsem si nesmírně vážil a nesmírně bych si vážil Vaší důvěry a zvolení i do druhého funkčního období.

Není ode mne třeba očekávat žádná překvapení. Zbavit se kontinuity se sebou samým pro mne možné a představitelné není. V náhlé prozření sebe sama ani nikoho jiného nevěřím, i když je prezidentování - ostatně jako cokoli jiného - učením se za pochodu. Tak tomu u mne v minulých pěti letech bylo, tak by tomu bylo i v období následujícím. Mé názory jsou pevné, ale celospolečenskou diskusi u nás i ve světě pozorně vnímám, snažím se jí aktivně zúčastňovat a vše nové promýšlet, vstřebávat a využívat.

O obtížnosti prezidentské funkce jsem se přesvědčil. Jde v ní o zvláštní kombinaci povinností domácích i zahraničních, o aktivní účast ve "velké" politice, ale i o vnímání individuálních a hluboce lidských problémů jednotlivých občanů naší země. Jako příklad bych uvedl veřejností právem velmi pozorně sledovanou problematiku milostí. I když prezident důvody svého rozhodnutí vysvětlovat nemusí, každou jednotlivou milost jsem veřejně zdůvodnil. Za pět let jsem udělil 195 milostí a ačkoli jde o záležitost vysoce citlivou, nejen veřejnost, ale ani politici či média tato má rozhodnutí nikdy nezpochybňovali.

Co úřad prezidenta znamená, vím. Postupně jsem poznával, co prezident smí a co nesmí, ale pochopil jsem, že jsou i věci, které musí. Prezident nesmí být korouhvičkou, otáčející se podle větru. Prezident nesmí říkat jen věci líbivé a nekonfliktní. Prezident nesmí být politickým aktivistou, ale musí být aktivní. Prezidenta musí vedle věcí velkých trápit i běžné starosti deseti milionů jeho spoluobčanů. Prezident musí - ale nikoli za zavřenými dveřmi - jednat s politiky. Prezident musí být v intenzivním kontaktu s občany, o což jsem se - i s manželkou Livií - po celou dobu velmi snažil.

Nemám ambici příliš vznešenými a proto nutně vyprázdněnými frázemi naznačovat, co by se u nás v následujících pěti letech mělo stát. Témata nám doba jistě přinese. V našem ústavním systému nemá být jejich strůjcem či iniciátorem, ve většině případů ani řešitelem, prezident. Nemáme prezidentský systém. Prezident by například neměl být tím, kdo přichází s detailními názory na tolik potřebné reformy penzijního, školského či zdravotního systému. S těmito problémy jsem se utkával ve svých předcházejících funkcích, ale souboj o naši budoucnost patří v našem parlamentním systému primárně občanům a jejich reprezentantům v suverénních politických stranách. Tedy Vám.

Nehodlám formulovat prezidentský politický program, protože jsem vždy odmítal představu, že by měl prezident na Hradě vytvářet alternativní mocenské centrum. Naznačím však svou představu, jakou si Českou republiku přeji, respektive co si přeji od nás.

Dnes jsem si jist ještě více než dříve, že hlavním úkolem prezidenta je obhajoba základních rozměrů a pravidel našeho politického a veřejného života. Jako prezident chci stát především tam, kde jde o svobodný a demokratický prostor pro politickou soutěž v rámci státu na straně jedné a o obhajobu zájmů, individuálních práv a svobod občanů na straně druhé. Chci přispívat k tomu, aby byla svoboda vyvažována odpovědností, abychom k životu přistupovali s maximální pokorou a abychom mysleli na druhé.

Přeji si, abychom naši zemi předali budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát svobodných občanů a jako stát ze své vlastní vůle spolupracující s ostatními demokratickými státy Evropy a světa. I když se některé věci řeší lépe na celokontinentální nebo dokonce na celosvětové úrovni, pro většinu z toho, co nás trápí a zajímá, je zcela adekvátním rozhodovacím prostorem naše republika, její regiony a obce.

Chci, abychom byli v Evropě pevně zakotveni a abychom v ní byli aktivním hráčem. Evropská unie nebude nikdy jednat zcela podle nás, neboť jsme její pouhou dvacetisedminou, ale to, co považujeme za správné a našim zájmům odpovídající, v ní prosazujme ze všech sil.

Chci, abychom si uvědomili, že se nemůžeme spoléhat na spásu zvenčí, na někoho, kdo naše problémy vyřeší za nás. V náš prospěch se to v historii nestalo nikdy, a nebude tomu jinak ani v budoucnu. Zbavme se svých komplexů a nebojme se být vidět a slyšet, protože jen tak budeme korektními a spolehlivými spojenci a partnery a ne pouhými přitakávači a vykonavateli cizí vůle a cizích zájmů.

Chci usilovat o maximum svobody a demokracie, o respekt ke spontánnímu rozhodování jednotlivce, o důvěru v trh a v jeho zásadní příspěvek k lidské prosperitě, a budu vždy obezřetný vůči pokusům věci řešit direktivně a shora. Chci usilovat o brzdění stále rostoucího státního paternalismu. Sociální rozměr politiky nelze podceňovat, ale daleko lepší než vodění za ruku je sociální politika člověka k aktivitě motivující a s jeho aktivitou spojená. Chci racionální politiku ochrany životního prostředí, které je prostředím pro život nás všech a každému rozumnému člověku o něj jde a jít musí. Nesmí se stát výlučným vlastnictvím těch, kteří by z tohoto důležitého tématu chtěli stvořit alternativní politickou ideologii.

Patříme do sféry Západu, ctíme jeho hodnoty a snažíme se je chránit. Věřím v jejich univerzální platnost a tak rozumím naší angažovanosti v různých operacích OSN, našemu členství v NATO, našemu důrazu na transatlantickou vazbu a na pevné vztahy se Spojenými státy. Mezi hodnoty, které uznávám, však patří i respekt k odlišnosti a k velmi nestejným výchozím podmínkám, ekonomické vyspělosti, tradicím a kulturám jednotlivých zemí kdekoli ve světě.

Vím, že předpokladem našeho úspěšného prosazování se v zahraničí je to, abychom se dokázali domluvit sami se sebou, abychom na závažná domácí i zahraničně-politická témata nepohlíželi výlučně z krátkodobých vnitropolitických hledisek, abychom byli schopni se zastavit, vážně o nich diskutovat a na společném postoji se shodnout. Politické soupeření je součástí demokracie, ale má své meze.

Často se v posledních osmnácti letech hovoří o morální krizi naší současné společnosti, i když není jasné, vůči jaké minulosti a vůči jakým zemím se toto srovnání provádí. Nikdy jsem nebyl zastáncem okázalých moralistních póz a dobře vím, že si na úpadek morálky v dějinách stěžovala každá starší generace. Proto volme slova opatrně. Pevně chraňme základní hodnoty, na nichž stojí naše civilizace. Vystupujme proti všem krokům, které oslabují úlohu a význam klasické rodiny a narušují základy slušných mezilidských vztahů. Vyslovil jsem se i proti eutanazii. Byl jsem a budu proti takzvané politické korektnosti, která je většinou jen maskou pokrytectví a dvojí morálky, znemožňuje otevřenou diskusi nad závažnými společenskými tématy, potlačuje svobodu slova a myšlení. Budu vždy usilovat o to, abychom mohli jednat svobodně a abychom přehnanou regulací lidských životů nevytvářeli živnou půdu pro obcházení právního řádu a pro korupci.

Od roku 1989 jsme za svobodou, demokracií a prosperitou ušli velký kus cesty. Naše země se za ta léta proměnila. Proměňují se i její občané. Vyrůstají nové generace, které současný stav pokládají za přirozený a samozřejmý. Naše země se vyvíjí správným směrem. Proto kontinuita.

Záruku této kontinuity chci naší zemi a jejím občanům všech generací opětovně nabídnout. Pokud Vámi budu zvolen, budu se ve svém druhém funkčním období snažit nikoho z Vás, zde přítomných zástupců deseti milionů občanů, ale ani těch deset milionů občanů, kteří tu nejsou, nezklamat,