Hlavní obsah

Jiří Bartoška: Myslím, že to bude dobrý ročník

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jiří Bartoška hovoří s Právem o radostech a strastech prezidenta karlovarského filmového festivalu i o pokračování Nemocnice na kraji města, ve kterém hraje starostu.

Článek

Za dva dny se otevřou brány lázeňského města Karlovy Vary filmařům a publiku 42. ročníku Mezinárodního filmového festivalu. Diváci se těší na filmy a na besedy s hosty, na co se těší prezident?

Zní to strašně, ale na konec. Taková událost se přece jen připravuje rok, s živými lidmi a s celuloidem, což je obojí do jisté míry riskantní. Lidé mohou selhat, celuloid může shořet. Může se odehrát vlastně cokoliv. Nicméně myslím, že to bude dobrý ročník. Tým Evy Zaoralové připravil dobré filmové novinky i zajímavé retrospektivy.

Křišťálový glóbus za dlouholetý umělecký přínos dostane skvělý tvůrce animovaných filmů Břetislav Pojar, kterého mám moc rád a myslím, že ho obdivujeme všichni. Za Českou republiku je v porotě režisér David Ondříček, soutěžit budou Vratné lahve a Pravidla lži, takže máme z domácí strany připraven dobrý vklad. To všechno jsou věci, na které se těším. Je to ale těšení s trochou obav, aby všechno dobře dopadlo. Včetně počasí.

Festival se už dávno usadil do své výrazné podoby, ale má pořád stejné bolesti - stále není vyjasněna privatizace Thermalu a pořád je malá kapacita kinosálů. Nejlépe se to dá opravdu přirovnat k bolestem, k nemocem. Ono je samozřejmě blbé, když vám lékař oznámí, že máte třeba zánět slinivky. Ale řeknete si, že budete brát léky a vyléčíte se. Ale je strašné, když vám oznámí, že máte chronický zánět slinivky. S tím se prostě musíte naučit žít. Začnete držet dietu, přizpůsobíte životní rytmus chorobě.

My jsme také v takovém stavu chronického zánětu, umíme s tím žít, na nemoc jsme si zvykli. Samozřejmě nás to v určitých věcech limituje, ale žít se s tím dá.

Cítíte tedy, že se do festivalových sálů pořád nevejde tolik lidí, kolik by chtělo, že zájem o něj neklesá?

Cítíme to opravdu velmi výrazně. Museli jsme dokonce už před časem udělat určitá opatření. V minulosti si návštěvníci mohli koupit festival passy na víc dní i na víc lístků než dnes. Pak jsme museli obojí omezit, protože by se mohlo stát, že někdo přijede a všechno už bude vyprodané. Sice si lidé mohou díky WAP službám objednat vstupenky mobilem už z domova, ale limit to přece jen je.

Rýsuje se naděje na zlepšení?

Myslím, že ne. Město se zadlužilo miliardou korun na stavbu zimního stadiónu, rozpočet je tedy značně zatížen na několik let, takže pochybuji, že by se začalo stavět kino. Bylo nám sice přislíbeno, že by se na stadiónu mohlo i promítat, ale jednání zatím zdaleka nejsou tak daleko, abychom s tím mohli počítat. Mělo by to navíc nevýhodu, že bychom museli posílit autobusovou dopravu, protože stadión bude přece jen dost stranou festivalového dění.

Je to škoda, festivaly dnes mají výlučností programu větší význam než v minulosti, kdy se v běžné distribuci hrály i náročnější filmy. Však také nikdy - jako jeden z mála ředitelů - jiné festivaly nepomlouvám, naopak tvrdím, že čím je jich víc, tím lépe, protože lidé mohou vidět víc zajímavých bijáků. Dřív člověk mohl normálně v kinech vidět dánské, norské, maďarské nebo polské filmy. Dnes je prakticky vůbec neznáme. A právě festival je příležitostí vidět, co se tam točí - a velmi často to skutečně stojí za to. Festivaly samozřejmě pomáhají i distributorům v orientaci, co koupit alespoň pro artová kina.

Letošní novinkou na tváři festivalu je úplně nový typ znělky. Co vás k tomu vedlo?

Poprvé nebudeme mít hranou, ale grafickou třicetivteřinovou znělku, kterou udělal Aleš Najbrt. Třicet vteřin je tak akorát - když jde někdo pětkrát za den do kina, znělka se třeba zrovna ten rok moc nepovedla, a ještě má sto dvacet vteřin, je to poněkud úmorné. Druhý důvod ke změně je, že od té doby, co jsme začali dělat hrané znělky, následovala nás spousta festivalů, a to nás už moc nebaví.

Můžeme být hrdi na to, že jsme s nimi začali, ale od letošního roku budeme vlastně v dobrém zase my kopírovat Cannes a Berlín, které mají jen krátké výtvarné úvody k filmům. Chtěli bychom tu naši také nechat natrvalo nebo alespoň na několik let. Myslím, že je moc hezká, má vtip, Jan P. Muchow k ní udělal lehoučkou hudbu.

Vy sám jste měl letos před festivalem víc herecké práce než v jiných letech. Jak jste to zvládal?

Nebylo to tak zlé, dal jsem si do všech smluv, že červen už musím mít volný. Ale je pravda, že jsem se v poslední době po delší pauze zase vrátil k natáčení. S režisérem Jiřím Svobodou jsem dokončil televizní film, který se pracovně jmenuje Vlna, je to psychodetektivka na pozadí tsunami, takže jsme točili i v Thajsku. S Karlem Smyczkem jsem dělal pokračování Dobré čtvrti a s Viktorem Polesným točím pokračování seriálu Nemocnice na kraji města.

Čím vás zrovna Nemocnice zlákala?

Začalo to tím, že bubny začaly bubnovat, že se bude točit pokračování Sanitky. To by mě lákalo, jenže tam jsem umřel, a vrátit se tudíž nemůžu! A tak se stalo, že když mi pak volal Viktor Polesný, řekl jsem, ať mi pošlou scénář, že si ho přečtu. Napsala ho Lucie Konášová, která je zároveň autorkou Dobré čtvrti a pohádky Anděl Páně, kde jsem také hrál, takže jsem k tomu měl od začátku jistou důvěru. A opravdu, scénář je na rozdíl od dvojky, která byla dost nešťastná, tentokrát hezký. Kromě toho je Viktor Polesný můj kamarád, což byl další důvod.

Hrajete v Nemocnici doktora?

Ne. Hraju starostu, a když jsem se ptal, za jakou stranu, dozvěděl jsem se, že za nezávislé.

Donedávna jste opravdu dost dlouho netočil, tvrdil jste, že už vás to unavuje. Co vás přivedlo k návratu před kameru?

No jo, nechtělo se mi. Pořád jsem odmítal, že už mě to nebaví, ten systém věčného čekání mě unavuje. Ale jak kývnete na jednu věc, začnou chodit další, slibují, že to bude jen na půl roku, což rychle uběhne... Když se to pak ale nahustí do tří věcí najednou, je toho dost. Naštěstí jak Dobrá čtvrť, tak Nemocnice jsou seriály, u nichž jsem dostal najednou napsaný scénář třinácti dílů, a tím to končí.

Představa, že bych podepsal smlouvu na seriál, kde nevím, jaká bude moje postava za měsíc, protože se jednotlivé díly píší přes noc, je pro mě nepřijatelná, do toho bych rozhodně nešel. Tady vím, jaká ta postava je včetně toho, jak skončí, což je i vůči herci serióznější a je možné na tom i seriózně pracovat.

Reklama

Výběr článků

Načítám