Článek
Příběh chlapce milujícího auta, jenž je díky svým výjimečným řidičským schopnostem připraven kdykoli ujet policii, zpracoval režisér Miguel Albaladejo. Postrachem španělských silnici byl Delgado od sedmi do dvanácti let. Rodiči opovrhoval. Pomohl mu až strýček Alberto v převýchovném ústavu, kam jej poslali po jednom z posledních 150 deliktů.
Delgado se nyní podepsal pod scénář snímku Cestou necestou (Volando voy) uváděného na festivalu.
Nakolik je film autobiografický?
Vypráví o mně. Se scénářem mi pomáhal režisér Albaladejo, který bohužel nemohl z rodinných důvodů do Varů přijet. Musím vám stačit já. (smích) Můj životní příběh je ve Španělsku dobře znám. Stalo se v něm dosud hodně dobrého i zlého. Část příhod vyšla zpracována také ve dvou knihách.
Omluvil jste se rodičům za své bouřlivé dětství?
Moji rodiče se stali oběťmi mého chování, nikdy na mě však nezanevřeli. A to i přesto, že jsem byl považován za jednoho z nejnebezpečnějších delikventů země. Ten film je tou pravou omluvou. Poděkování patří nejen rodičům, ale i společnosti za další šanci, kterou mi dali.
Kdy jste si řekl, končím. Polepším se?
Vyváděl jsem do sedmi do dvanácti let. Byl jsem vyhlášeným mladým kriminálníkem. Ten opravdový zlom nastal, až když jsem poznal ve středisku pro problémovou mládež strýčka Alberta. Pochopil, že mám rád auta. A kradl jsme je vlastně z lásky, chtěl jsem moc a moc řídit.
Strýček měl zvláštní osobní kouzlo, dal mi šanci s auty žít. A já v tom našel sám sebe. Od proslulého negativního příkladu jsem se stal absolutním opakem.
Byl jste v dospělosti trestán?
Ne, to ne. Stačilo mi divoké dětství. Teď jsem jiný. Stal jsem se například testovacím pilotem, živím se tím. Vyhrál jsem i formuli Renault. Pracuji rovněž jako automobilový novinář. Píši zhruba do patnácti periodik, jsme vlastně kolegové.
Ostatně, jsem šťastný, že vůbec žiji. Nikdo z mých kamarádů gangsterů z dětské party není mezi námi. Všichni jsou už dávno na hřbitově. Vedl jsem gang, přežil jsem z něj jediný.
Jak byla cesta ke společenskému uznání dlouhá?
Dost. Z dětského kriminálníka jsem se ale postupně dostal až k nejvlivnějším lidem Španělska. Znám i krále Juana Carlose, pro jehož rodinu pracuji.
Dokonce pomáhám policistům, jejichž kolegům jsem kdysi ujížděl. Učím je, jak rychleji a pohotově řídit auta, aby dopadli každého delikventa za volantem.
Chtěl byste, aby se vaše děti potatily?
V tom dobrém určitě. Žádné ale ještě nemám. S přítelkyní to mezi námi vypadá moc dobře. Doufám, že i děti přijdou. Patří prostě k životu. Říkám si, jaké to asi bude je zvládat, ovlivňovat je. Nechám se překvapit.
Navíc, i když žádné potomky ještě nemám, s dětmi se potkávám pravidelně. Pomáhám v ústavu pro mladistvé a nezletilé delikventy, kde jsem strávil část svého života.
Ukázka z filmu je dostupná na internetové adrese distributora filmu.