Jak jste se měl celé ty dva roky od poslední návštěvy?

Dva roky? Mně to připadá, jako bych odjel včera. S Jacqueline jsme kousek odtud natočili Umění milovat a představili ho loni na festivalu v Benátkách. Hned potom jsem začal točit film The Moon and the Stars. Je o natáčení filmu, odehrává se v Římě na začátku druhé světové války a je to komedie a zároveň film o zlomeném srdci. Bude mít premiéru v září v Římě a doufám, že bude dost dobrý, aby mohl být napřesrok tady.

Umění milovat připomíná názvem Ovidia, ale odehrává se v dívčím penzionátu v 19. století. Má to přesto něco společného?

Ale vůbec ne! Původní název byl podle románu Franka Wedekinda Fyzické vzdělávání mladých dívek, ale italští distributoři ho změnili a já vůbec nechápu proč, jsem z toho zmatený. Ten film byl snem scenáristy a režiséra Alberta Lattuady, ale nemohl na něj sehnat peníze. Po jeho smrti viděl producent Muzikanty z Clare a řekl, že bych to snad mohl natočit já.

Hned jsem zvedl ruku: prosím ano, hlásím se! Byl jsem rád, že jsem mohl obsadit Jacqueline Bissetovou, kterou jsem znal jen společensky, a líbilo se mi pracovat v Česku.

Máte bohaté zkušenosti s koprodukčními filmy. Jaké jsou?

Myslím, že dnes je prakticky nemožné točit jenom s jedním finančním zdrojem. Záleží to ale velmi na tématu, některá jsou k tomu velmi vhodná. Já jsem měl štěstí, že oba mé poslední filmy ke koprodukci přímo vybízely a nemělo to vliv na autenticitu. Problém bývá, když se kladou podmínky, nejnebezpečnější je to při obsazování. Pak snadno vznikne místo koprodukce cosi, čemu říkáme evropský pudink.

Do koprodukce musí každý partner přinést vklad, ale čeští filmaři - protože stát film prakticky nepodporuje - většinou nemají co nabídnout. Jak je to ve Velké Británii?

Když máte štěstí, dostanete finanční podporu od Britské filmové rady, ale trvá to dlouho a nikdy nedostanete všechno, co potřebujete. Daňové úlevy se u nás také moc nepovedly, protože platí jen pro to, co se točí výlučně v Británii. Těží z toho americká studia - na natáčení Harryho Pottera v Anglii dostanou úlevy, zatímco když britští filmaři točí v České republice, nedostanou nic.

Motivace, pobídky, které vláda nabízí, se snižují a to je velice krátkozraké jak z ekonomického, tak z kulturního hlediska. Velice atraktivní podmínky naopak nabízí Maďarsko, takže tam se koprodukce hodně posunou. Vím, že Češi jsou na tom špatně, a když se zamyslíte nad tím, jaký dopad měl třeba český film v šedesátých letech, nechápu to. Nechápu, proč vlády obecně nejsou vůči filmařům vstřícnější, připadá mi, jako by na nás žárlily, že si snad za ty peníze jen užíváme.

Možná už v době nových médií a technologií nikdo nevěří, že by vliv filmu mohl být stejný jako v šedesátých letech. Nic nelze opakovat, ale není pochyb, že v příznivých podmínkách filmařské umění kvete. Jak se to distribuuje, kde se to promítá a v jakém formátu, na tom nezáleží, protože všichni nakonec vyprávíme příběh. V příštích pěti letech, jakmile filmy přejdou na digitální formát a kina budou digitální, se všechno dramaticky změní. Zanikne většina filmových laboratoří, z řetězce vypadne celý článek distribuce. Už teď se to mění, ale scenáristé, režiséři a herci pořád vyprávějí příběhy a lidé mají chuť jim naslouchat.