Článek
Čas je příběh dívky, která dobrovolně změní tvář, aby upoutala pozornost svého milého. Co vás k němu inspirovalo?
Na festivalu v San Sebastianu jsem si při zahajovacím filmu uvědomil, že stejně jako Evropanům připadají navzájem podobní všichni Asiaté, mně se pletou dvě hlavní hrdinky toho snímku. Na této zaměnitelnosti stojí hlavní zápletka Času. Představil jsem si dva odlišné lidi sloučené do jednoho a naopak jednu osobu štěpící se na dvě různé identity.
V jednom rozhovoru jste řekl, že svými filmy hledáte odpovědi na problémy, kterým nerozumíte. Co jste zjistil při natočení Času?
Že existují věci, které nikdy nezměníte, ať děláte co děláte. Můžete si změnit tvář, identitu, co chcete. Ale stejně každé ráno vyjde slunce. Život je velice komplikovaný, ale zároveň úplně jednoduchý.
Feministky nepatří zrovna k vašim největším obdivovatelkám a řekla bych, že ani Čas nebude podle jejich gusta. Proč jsou vaše ženské postavy spíše oběťmi než hrdinkami?
V každém vztahu je zřejmé, že někdo má rád víc a někdo rychleji ztrácí zájem. Je jedno, jestli je ten někdo muž, nebo žena. V tomto filmu je to dívka, která se nechá celá změnit, aby získala srdce svého milého. Zdálo se mi, že takto příběh lépe funguje, než kdybych napsal zápletku obráceně. Možná proto, že jsem muž. Ale i muži někdy touží změnit svůj vzhled, aby získali zpět pozornost ženy. Neměl jsem v úmyslu nadřazovat jedny nad druhé. Spíš jsem se snažil vyjádřit, že ve vztazích existuje určitá znuděnost ze stereotypu a že je naším údělem tyto problémy překonávat.
Ve vašich filmech se často objevuje téma prostituce. Co vás na něm přitahuje?
Řekl bych, že manželství může být označeno za formu prostituce, zvlášť v dnešní době, kdy se lidé mnohdy berou kvůli penězům. Chci ve svých filmech ukazovat narušené vztahy v moderní společnosti. Neznamená to, že by mé postavy byly tragické. Jen věřím, že člověk žije stejně instinktivně jako zvíře.
Některé vaše snímky se obejdou téměř bez dialogů. V Času se mluví hodně, řeč se však zdá být spíše prostředkem nedorozumění. Je to záměr?
Používám dialogy v případě, že je třeba vysvětlit pohnutky a charakter postav. Pokud však nejsou slova nutná, dávám přednost tomu, aby diváci použili vlastní představivost. V Času jsem se bez dialogů neobešel.
Je pro vás snazší prodat do zahraničí filmy, jako je například Luk, v němž se téměř nemluví a který loni zahajoval nesoutěžní sekci Un certain regard na festivalu v Cannes?
Ano. Smích a slzy jsou nejlepší dialogy, protože jsou mezinárodně srozumitelné a nepotřebují interpretaci.
Vaše snímky Jaro, léto, podzim, zima... a jaro, Samaritánka, 3-Iron nebo Luk jsou ověnčeny řadou cen z mezinárodních festivalů a patří k nejnavštěvovanějším snímkům artových kin. Jsou však často temné, dokonce kruté. Jste pesimista?
Býval jsem v mládí, dnes už se nepovažuji za pesimistu. Přesto mám obavy o naši budoucnost. Myslím, že v moderní společnosti je skryto víc hrozeb, než si jsme ochotni připustit.
Do Karlových Varů přijíždíte potřetí. Máte tento festival rád?
Mám k němu velice vřelý vztah. Prostřednictvím retrospektivy před několika lety a každoročním uváděním mých nejnovějších filmů mi umožnil představit mou tvorbu východoevropskému publiku. Karlovy Vary jsou jediný festival, který po celá léta bedlivě sleduje mou tvorbu, pravděpodobně bedlivěji než Korejci. Za to vám patří můj veliký dík.